Mnoho fotografů vychvaluje sílu fotografie měnit svět, Alexandra Surková to však zažila na vlastní kůži. Její vášní je fotografování rysa iberského – divoké kočkovité šelmy, o které se předpokládá, že na Pyrenejském poloostrově žije již milion let. Ještě před 20 lety se vědělo pouze o 94 rysech iberských. Dnes se však odhaduje, že jich zde díky ochranářskému úsilí žije přibližně 2 000.

„Moje první setkání s rysem změnilo všechno,“ říká Alexandra. Dříve svůj fotoaparát používala k pouličnímu fotografování, ale v roce 2020 se její zaměření změnilo kvůli lockdownu způsobenému pandemií COVIDu-19 a darovanému objektivu Sony FE 200–600 mm f/5,6–6,3 G OSS. „Bylo to před pěti lety. Šla jsem ven fotit s tímto objektivem a uviděla jsem rysa. Třásly se mi ruce. Polovina fotek byla rozmazaná, ale hned jsem věděla, že tohle je můj budoucí život. Tu noc jsem kvůli těm pocitům ani nemohla spát. Spatřila jsem extrémně plaché zvíře, které bylo ve volné přírodě velmi vzácné zahlédnout.“

Od tohoto náhodného setkání se Alexandra věnuje fotografování všech druhů divokých zvířat, nejraději má ale právě rysa. „Dokonce i teď, když jsem sama venku a spatřím rysa, začnou se mi třást ruce. Nikdy to není „jen fotka“. Mám pocit, že komunikuji s něčím nadčasovým. Připomíná mi to, že jsem součástí něčeho mnohem většího, než jsem já sama. Součást věčnosti.“

Rys iberský žije v poměrně otevřené krajině, často v rozsáhlých soukromých olivových sadech a jejich okolí. Právě zde nachází úkryt mezi starými dutými olivovníky, ve skalnatých oblastech a v křovinách. Existuje ale ještě jeden klíčový důvod, proč rys jako své stanoviště využívá olivové plantáže. „Mají rádi oblasti, které jsou plné králíků,“ říká Alexandra. „Králík je pro rysa hlavním zdrojem potravy.“ Rys se skrývá ve stínu olivovníků a trpělivě čeká, až se objeví králíci. „Když takové chování pozorujete, víte, kde bude rys potravu hledat. Snažíte se tedy najít stinná místa, kde se rys během dne, kdy je velké horko, zdržuje, nebo kde loví.“

V létě se teplota v olivových hájích může vyšplhat až na 40 °C nebo dokonce 50 °C. V zimě se pak všechno změní. Teplota může klesnout až k -3 °C, což mění strukturu i barvu krajiny. Fotografování rysa je kvůli těmto podmínkám pro Alexandru fyzickou výzvou, a tak čeká, až bude rys spatřen, než se svým fotoaparátem Sony Alpha 1 II a teleobjektivy vyrazí ven. „Mám přítele, který mi zavolá, když rysa spatří,“ vysvětluje. „Často přecházejí mezi jednotlivými pozemky. Někdy čekám týden, než do určité oblasti přijdou. Musím být velmi zticha po dobu dvanácti nebo čtrnácti hodin a vždy je možné, že neuvidím vůbec nic.“ I když Alexandra rysa možná nevidí, je si jistá, že rys ví, že tam je. „99 % doby, kdy rysa vidím, on nevidí mě. Ale jsem si jistá, že mě cítí a slyší. Takže je možné, že mě poznávají a vědí, že jsem to já. Ráda si myslím, že vědí, že jsem je zase přišla pozdravit.“

Při práci se zvířaty si Alexandra uvědomuje svou odpovědnost za to, aby našla rovnováhu mezi sdílením nadšení a příběhů o zvířatech, jako je rys, a zajištěním pozitivního dopadu své práce. „Někdy,“ začíná, „nemusíte pro ochranu těchto zvířat dělat mnoho. Někdy stačí jim neublížit.“ Protože je Alexandra velmi populární na sociálních sítích, velmi dobře si uvědomuje sílu nejen svých snímků, ale také svých slov. „Nekomunikuji jen se svými přáteli a rodinou. Mnoho lidí sleduje, co teď dělám. Je to velká zodpovědnost. Pokud si na svá slova nedáte pozor, mohou ublížit. Někdy můžete bez přemýšlení prozradit polohu zvířete a druhý den ho může někdo zabít. Musíte si dávat pozor, co říkáte.“

Překvapivý vzkaz pro Alexandru na sociálních sítích dokonale ilustruje, jakou moc má fotografování při dosahování změn, když se využije pro dobrou věc. „Stalo se to asi rok poté, co jsem začala fotografovat rysy. Dostala jsem zprávu od jednoho lovce. Napsal mi, že mě už nějakou dobu sleduje a že si poté, co si prohlédl mé fotografie, pořídil fotoaparát. Rozhodl se, že bude chodit ven zvířata fotit, a ne střílet. Ten okamžik ve mně všechno změnil.“

Tato zpráva Alexandře potvrdila, jak mocné a důležité fotografování je. „Je to mnohem víc než jen ukazování obrázků zvířat,“ říká, „jde tam o transformaci. Je to o emocích a vyvolávání obrazů, o kterých ani nevíte, že je máte v sobě.“

Popsala tento okamžik slovy „mise splněna“, protože si uvědomila, že pokud její práce dokáže změnit jednoho člověka, může také změnit mnoho dalších.

„Nemyslím si, že fotografování může změnit svět. Ale emoce, které fotografování dokáže vyvolat, ho určitě změnit mohou. Jde o to, co cítíme, když se na fotky díváme.“

Pokud jde o Alexandru, ta dodnes prožívá stejné emoce, jako když před pěti lety s fotografováním divoké přírody začala. „K rysům mám zvláštní vztah. Sama to nedokážu vysvětlit, ale pokaždé, když je jdu hledat, najdu je. Někdy musím třeba 20 hodin počkat, ale nakonec je spatřím,“ říká. „A emoce, které ve mně vyvolávají, zůstávají téměř stejné jako poprvé.“