Kdesi na vyvýšené, zamrzlé mongolské náhorní plošině zažije fotograf zvířat ve volné přírodě Andy Rouse brzy událost, která mu potvrdí smysl života. Ale jako všechno dobré, i tohle bude vyžadovat určité úsilí. „Seděl jsem v našem autě, které bičoval vítr a sníh, a říkal jsem si, že za šest hodin budu zpátky a budu úplně zničený,“ vysvětluje. „Současně jsem ale doufal, že uvidím něco úžasného.“

O několik hodin později se Andy vrací a na svém seznamu přání má zaškrtnutou významnou položku. „Strávili jsme tam tři dny v úkrytech,“ vzpomíná, „a doufali jsme, že se nám podaří vyfotografovat jednu z nejvzácnějších kočkovitých šelem na světě, levharta sněžného, ve volné přírodě. Až do toho rána jsme neměli nic, ale v jednu chvíli jsem prohlížel objektivem protější svah, kde se najednou otočil kámen a podíval se na mě. V tu chvíli jsem si pomyslel: „Proboha, to je levhart sněžný.“ Byl jsem jako přimražený, viděl jsem ve volné přírodě druh, o kterém jsem vždy snil. Zaplavil mě pocit maximálního štěstí.“ Andy musel při teplotě -20 °C z náhorní plošiny vystoupat 300 výškových metrů – byla to tedy zasloužená odměna. Když měl popsat podmínky, kterým čelil, aby mohl pořídit tyto neuvěřitelné snímky, shrnul to jediným slovem: „Hrozné! Mám to nejlepší vybavení do mrazu, jaké je k dispozici, ale po hodinách sezení v takovýchto teplotách začne vaše tělo reagovat. Nekontrolovatelně se třesete a ruce máte úplně zmrzlé.“

„Není to snadné, ale musíte to zvládnout, protože je to jejich prostředí,“ pokračuje. „Podstupujete to kvůli zvířatům, která chcete vidět. Navíc jsem vždy věřil, že lepší fotky pořídíte, když zažíváte stejné prostředí jako objekt, který fotografujete. Musíte se do toho ponořit, a pokud fotíte z tepla nějakého vozidla, kde vám podávají horkou polévku, přijdete o veškerou autenticitu. Vždy jsem rád pro své fotky dělal maximum a focení sněžných levhartů představovalo fyzickou i kreativní výzvu.“ Vzhledem k tomu, že pusté mongolské pláně a mrazivé hory jsou synonymem divočiny, je až ironické, že by měl být pobyt na tomto místě vyvrcholením boje proti tvůrčí prázdnotě. Ale pro Andyho tomu tak bylo. „Kromě plánování a příprav, které jsou součástí takovéto expedice, začala práce na tomto projektu již před mnoha lety a z velké části souvisela se snahou o opětovné nalezením skutečné lásky k fotografování,“ vysvětluje. „Byl jsem profesionálním fotografem zvířat ve volné přírodě několik desetiletí a byl jsem z toho prostě vyhořelý. Chtěl jsem trávit více času s rodinou a být blíže domova, ale když udeřil Covid a moje podnikání se zhroutilo, neměl jsem jinou možnost.“

„Získal jsem tak ale čas, abych mohl zjistit, co je v mé práci důležité,“ pokračuje. „Začal jsem znovu chodit s fotoaparátem po okolí jen tak pro radost, budoval jsem úkryty a pracoval na různých projektech, užíval jsem si, že jsem jen venku mezi zvířaty bez jakéhokoli tlaku. To mi umožnilo znovu se začít soustředit a napojit se na přírodu a upřímně si myslím, že kdyby se mi před několika lety naskytla příležitost vidět levharty sněžné, možná bych to neriskoval nebo bych tuto zkušenost nevnímal stejným způsobem.“ Přestože cítil, že potřebuje kreativní restart, byly v Andyho kariéře aspekty, které mu vždy pomáhaly, například jeho rozsáhlé znalosti terénu. „Jedním z důvodů, proč jsou levharti sněžní tak ikoničtí, je to, že je velice těžké se k nim přiblížit,“ vysvětluje. „Součástí procesu je dostat se na správné místo se správnými lidmi, ale jako fotograf musíte bezpodmínečně vědět, jak si počínat, jakmile se tam dostanete. S levharty sněžnými jsem žádné zkušenosti neměl, ale jiné predátory jsem znal velmi dobře.“

„Jsou stydliví a opatrní a nemají nás moc rádi, což je jen rozumné. Musíte si tedy být plně vědomi toho, jak vás vnímají. Z fotografického hlediska vám to dává příležitosti, a pokud víte, na co reagují, můžete je pozorovat déle. Záleží na tom, co si oblečete, jak se pohybujete, dokonce třeba i na tom, že nesmíte používat obrazovku fotoaparátu, protože ta se při nedostatečném osvětlení rozsvítí jako maják, nebo na tom, že se vám musí kapsy otevírat tiše, když chcete vyměnit baterii.“ Jakmile mu jeho práce v terénu poskytla příležitost, díky svým dlouholetým zkušenostem a vybavení Sony ji mohl využít na maximum. „Spousta lidí dělala vše pro to, aby se cesta za levhartem sněžným uskutečnila. Rodina, přátelé, agenti, průvodci, ti všichni mě dostali až sem, takže po vteřině nadšení jsem se začal plně soustředit na to, abych dokázal pořídit ty nejlepší možné snímky a nezklamal je. Byli jsme dost blízko na to, abychom mohli fotografovat celkem pět koček, a to včetně mláďat. Bylo to prostě úžasné. „Má nějaké tipy, které mu pomohly? „Jedna z věcí, kterou lidi vždy učím, je, že musí znát svůj fotoaparát po hmatu. Když se před vámi děje něco úžasného, musíte přesně vědět, kde je to správné tlačítko. Své fotoaparáty Sony Alpha 1 II mám nastavené přesně podle svých představ, takže nikdy nemusím spustit oko z hledáčku. A funkce, jako jsou možnosti automatického ostření, maximálně zjednodušuji, abych tam měl jen věci, které skutečně potřebuji, což mi umožňuje procházet možnostmi ve zlomku sekundy.“

Andy, který je profesionálním fotografem již více než 25 let, přešel na systém Sony Alpha teprve před 18 měsíci, ale již zaznamenal jeho výhody. Levharty sněžné fotografoval se svým fotoaparátem Sony A1 II a objektivem FE 600 mm f/4 GM, také si užíval práci s objektivy FE 200–600 mm f/5,6–6,3 G OSS a FE 300 mm f/2,8 GM OSS. „Myslím, že nejlepší kompliment, který mohu těmto fotoaparátům a objektivům složit, je to, že vám nedají šanci si pomyslet, že něco nejde,“ říká. „Zejména rozlišení 50 megapixelů fotoaparátu Alpha 1 II bylo pro projekty, jako je tento, klíčové,“ pokračuje, „protože mohu záběr oříznout a rozšířit tak svůj dosah. Pokud rozlišení ořezem zmenším na polovinu, tedy na 25 megapixelů, ohnisková vzdálenost 600 mm se zdvojnásobí na 1 200 mm a s telekonvertorem TC 1,4x se dostanu téměř na 1 700 mm. Na velkou kočku, která nechce být ve vaší blízkosti, je to ideální. Detaily a ostrost jsou také důležité při prodeji tištěných fotografií a snímků médiím, protože tím se jako profesionální fotograf živím.

Andy říká, že na své cestě také dokázal najít rovnováhu mezi fotografickými očekáváními a osobními cíli. „S rostoucími zkušenostmi začnete být většími realisty,“ vysvětluje, „a pro mě je každé takovéto setkání privilegium, fotografie jsou jen bonusem. O fotografiích nepřemýšlíte stejným způsobem jako obvykle, protože jste svědky něčeho tak vzácného a cenného. Ale samozřejmě i fotografie jsou důležité, protože každá z nich může pomoci ochráncům přírody získat finanční prostředky nebo naučit dítě, že v našem světě je krása, kterou musíme chránit.“ Během uplynulého roku, kdy Andy pracoval s vybavením Sony a znovu dokázal zažehnout lásku k tomu, co dělá, pozoroval tento efekt i na svých snímcích. „Letos jsem začal znovu vyhrávat ceny a myslím, že je to z velké části díky tomu, co lidé cítí, když se dívají na mé fotografie. Jsou tam patrné všechny mé zkušenosti, ale je z nich také vidět ta radost, která mi dlouho chyběla. Radost, která pramení z toho, že vidím věci, které miluji, a pomáhám je chránit.“