Při pořizování snímků zvířat ve volné přírodě hraje vzdálenost klíčovou roli. Být blízko, být daleko… Obojí má svůj význam, avšak odlišným způsobem. Blízkost může přinést neobvyklé pohledy a zážitky. Odstup zase může dodat pocit bezpečí a umožnit lepší porozumění. U některých druhů je uctivá vzdálenost nesmírně důležitá, a to jak pro fotografa, tak pro objekt.

Ve svém vztahu ke zvířatům ve volné přírodě, a zejména ve vztahu k medvědům, urazila Melissa Schäferová velký kus cesty. Vyrůstala v předměstí Hamburku, zdánlivě miliony kilometrů od divoké arktické tundry, kterou nyní nazývá svým domovem, a táta ji každé ráno budíval s roztomilým maňáskem ledního medvěda. V pokojíku navíc měla spoustu obrázků medvědů. Nyní je úspěšnou fotografkou volně žijících zvířat, vedoucí výprav a autorkou nádherného časopisu Mother, který ukazuje práci žen v tomto oboru.

„Lední medvědy miluji od nepaměti, protože jsou to tak silná, nádherná zvířata,“ vzpomíná, „ale zároveň mi vždy připadali téměř neskuteční… tvorové, které si můžete představovat pouze podle fotografií. Nikdy jsem si nemyslela, že se mi podaří spatřit medvěda na vlastní oči a Arktida mi připadala jako jiná planeta.“

Třebaže měla příležitost vidět medvěda v zajetí, nevyužila ji. „Když přivezli lední medvědy do místní zoo, chvilku jsem uvažovala, že se na ně půjdu podívat,“ vzpomíná Melissa. „Chtěla jsem zjistit, jak jsou velcí a jak se pohybují. Ale nikdy jsem se tam nevydala, protože představa ledního medvěda na umělé kře mi byla proti srsti. Já jsem chtěla vidět krále Arktidy v jeho říši.“

To, co se kdysi zdálo jako neskutečná vzdálenost, se nakonec smrsklo na pouhých pár metrů, když Melissa zažila nejvýraznější setkání své kariéry. „Bylo to poprvé, kdy jsme vyjeli na východní pobřeží Špicberků,“ říká, „a dojeli jsme až k zamrzlému moři. Když jsme spatřili stopy ve sněhu a já jsem věděla, že v blízkosti jsou doopravdy lední medvědi, bylo to jako ve snu.“

„Zničehonic,“ pokračuje, „jsme zahlédli medvědici na ledu. Počkali jsme si a ona se vydala po nádherném, dmoucím se ledovci směrem k nám. Byla prvním zástupcem svého druhu, se kterým jsem se setkala, a dodnes tím nejkrásnějším. Přímo před námi si pohrávala se sněhem a v naprosté pohodě a tichosti se předváděla. Cítila jsem s ní takové propojení, že jsem jí dokonce dala jméno – Helena.“

Emocionální odstup může hrát v otázce ochrany přírody důležitou roli. Láska, kterou cítíme k životnímu prostředí, je pak silným impulzem k jeho ochraně. „Když se o tyto své zkušenosti dělím s ostatními lidmi, chci znovu navodit stejné propojení se zvířetem nebo místem, jaké jsem pociťovala já sama,“ vysvětluje Melissa. „Medvědice, na kterou jsem narazila, je jen zvíře, ale když si ji pojmenuji, stane se z toho osobní záležitost.“

„S Helenou jsem strávila zhruba 30 minut. Možná víc, možná míň. Když jste na ledu, čas je naprosto irelevantní. Pak začala rozvážně odcházet, a tak jsme také vyrazili pryč. Bylo to nádherné setkání, které nikoho nijak nestresovalo.“

Vyvolání této emoce prostřednictvím fotografie může podle Melissy zvýšit povědomí nejen o problémech, kterým čelí arktické druhy, ale také o problémech, se kterými se potýkáme všichni. „To, že se Arktida mění, není žádná novinka,“ říká, „ale mám obavy, že lidé postupně otupí, přijmou to jako fakt a nebudou si uvědomovat, jak špatná již situace ve skutečnosti je. Lední medvědi potřebují k přežití led, na kterém loví. Když se ledová plocha zmenšuje, medvědi hladoví a topí se.“

„Ústup ledovce jsem viděla na vlastní oči,“ pokračuje. „Z fjordů, po kterých jsme ještě před pár lety cestovali, je nyní otevřené moře. A protože medvědi nemohou lovit tuleně, jdou po sobech. Ještě před několika lety nikdo nic takového neviděl, a teď je to normální. Sobi však ledním medvědům k přežití nestačí, a zároveň sami hladoví, protože nestálé počasí s sebou přináší mrznoucí déšť, který pokrývá trávu, jíž se sobi živí, silnou vrstvou ledu.“

„To vše se může zdát velmi vzdálené a odtržené. A když jsem byla v Německu, taky mi to tak připadalo,“ přiznává. „To je ale hodně nebezpečné a nepravdivé, protože jak nyní vidíme, ke klimatické změně nedochází jen tam. Týká se celé Evropy, kde jejím vlivem dochází k záplavám a požárům. To by nám mělo pomoci si uvědomit, jak malý a křehký svět ve skutečnosti je.“

„Fotografie může tuto mezeru překlenout,“ míní Melissa. „Chci, aby se lidé do míst zamilovali, i když si myslí, že jsou pro ně nedostupná. Chci, aby si oblíbili ptactvo, led, světlo, lední medvědy – a samozřejmě také Helenu. A je jedno, jestli jste z Anglie, Německa, nebo Švédska – když vám na nějakém místě nebo zvířeti záleží, přiměje vás to přemýšlet nad tím, co děláte.“

Třebaže pro Melissu bylo první setkání s Helenou zásadní, zdůrazňuje, jak je důležité zachovávat uctivou vzdálenost. Chrání lidi i medvědy. „Je to opravdu zvláštní,“ vysvětluje. „Nechcete je mít příliš blízko, ale přitom se nemůžete nabažit pohledu na ně. Všichni jsou obrovští a nebezpeční. Někteří jsou zvědaví a plaší. Jiní naopak krvelační. Takže když vidíme, že medvěd je ve stresu, nebo že je to mladá medvědí matka na lovu, dáváme se na ústup.“

„Je naprosto neetické rušit nebo stresovat zvířata, když pořizujete záznam jejich přirozeného chování,“ pokračuje, „a to zahrnuje metody jako používání návnad, nucená setkání, která jsou nebezpečná pro zvíře, a ovlivňování jejich prostředí. Jako fotografové bychom měli být pro zvířata prakticky neviditelní.“

Stejně jako práce z lodě či vozidla nebo její vrozený respekt k fotografovanému objektu pomáhá Melisse zachovávat uctivou vzdálenost i vybavení Sony, se kterým má zároveň jistotu, že všechny okamžiky budou zachyceny perfektně. Protože už hodně dlouhou dobu používá fotoaparát Sony Alpha 1, spoléhá se na jeho úžasné automatické ostření, které jí umožňuje ukázat medvědy v jejich plné kráse uprostřed směsice ledu a vodní tříště, a také na rychlost snímání 30 sn./s. Práce na Arktidě za soumraku a za úsvitu také znamená, že si musíte umět poradit s nedostatečným osvětlením. Zde hraje důležitou roli mimořádná citlivost ISO fotoaparátu Alpha 1.

Zachování uctivé vzdálenosti je možné také díky objektivům, které Melissa používá, jako jsou modely FE 400–800mm f/6,3–8 G OSS, FE 400mm f/2,8 GM OSS a FE 600mm f/4 GM OSS. Mimořádné rozlišení 50 Mpx fotoaparátu Sony Alpha 1 navíc přináší úžasné detaily a umožňuje efektivnější ořez.

„Pořizuji fotografie, protože slova nedokáží popsat krásu medvěda… jak se pohybuje, jak sklání hlavu, aby si přičichnul ke sněhu, jakou má řeč těla,“ dodává závěrem. „Ale fotografování nikdy nebylo jenom o pořizování snímků zvířat ve volné přírodě. Jde o objevování světa a změnu v osobní rovině. Když jsem se přiblížila ke svému prvnímu medvědovi, otevřelo mi to bránu do nového světa, do nového života. Helena mi během chviličky ukázala, co znamená žít přítomností, a byla mi důkazem, že možné je cokoli.“

„Když jsme se pak jednou vrátili zpět na východní pobřeží, myslela jsem si, že vidím Helenu. Samozřejmě nemohu říct na 100 %, že to byla skutečně ona, ale nacházela se na stejném místě a byla zhruba stejně stará. Tentokrát s sebou měla dvě mláďata. Často na ně myslím a doufám, že i ony jednou budou mít své mladé. Ale pokud nebudeme schopni zastavit změny, které jim tak ztěžují život, kdo ví, jak to nakonec všechno dopadne.“