Při každé návštěvě Špicberků zažívá oceňovaný fotograf divoké přírody Arturo de Frías stejné pocity. Je to úžas a vzrušení z extrémní krásy tohoto arktického souostroví a fascinace druhy, které ho obývají. Stále častěji však pociťuje i něco jiného. „Je to pocit ztráty,“ říká, „protože osud tohoto místa a jeho divoké přírody visí na vlásku.“

Arturo má na kontě více než 20 cest do Arktidy a stovek dalších po celém světě, kde fotografoval ohrožené druhy nad i pod mořskou hladinou. Viděl tedy už spoustu úžasných zvířat, ale jedno konkrétní ho nepřestává přitahovat: lední medvědi. Není náhodou, že se jedná o jeden z druhů, které jsou zjevně nejvíce ohroženy. „Byli to právě medvědi, kteří mě poprvé inspirovali k tomu něco změnit v oblasti ekologie a klimatických změn,“ vysvětluje, „a dodnes na mě působí stejně. Každé setkání je něčím výjimečné, ale některá jsou obzvlášť speciální a myslím, že fotografie, které tyto okamžiky zachycují, mohou mít skutečný vliv na to, jak lidé vnímají svět.“

Arturovo poslední setkání s ledními medvědy mu připomnělo jedno z jeho prvních a nejzásadnějších fotografování. „V květnu roku 2024 jsem vedl zájezd a zahlédli jsme medvěda na ledě,“ vzpomíná. „Když jsme viděli, že ho naše přítomnost nijak neznepokojuje ani nestresuje, zastavili jsme motory a nechali loď pomalu plout do blízkosti ledových ker, přiblížili se na 40 nebo 50 metrů a vyfotografovali ho. Byl klidný a brzy se ukázalo, že si s námi hraje a předvádí divadlo, válí se ve sněhu jako štěně, staví se na zadní nohy, hraje si s ledem, cáká… Byla to hodina čiré radosti.“

„Byla to podobná situace, díky které jsem si uvědomil sílu fotografie. V roce 2011 jsem vyfotil jiného ledního medvěda, jak skáče mezi ledovými krami. Snímek mě tak dojal, že jsem si řekl: „Tohle nemůže zůstat v mém počítači, musí to vidět co nejvíce lidí“. Tato fotografie se stala obálkou mé první knihy. Nyní jsem jich vydal už sedm, přičemž veškerý výtěžek z nich šel mé nadaci Sustainable Development. Je to organizace, která se zaměřuje na rozvoj venkova, ochranu zranitelných lidí a ochranu naší planety tváří v tvář klimatickým změnám.“

„Místa jako Špicberky jsou epicentrem klimatických změn,“ pokračuje Arturo. „Oteplují se dvakrát až třikrát rychleji než zbytek planety kvůli ztrátě albedo efektu. K tomu dochází, když se sluneční energie odráží zpět do vesmíru od pevniny, zejména od sněhu a ledu. S tajícími ledovci a mizejícím mořským ledem je samozřejmě odrazu stále méně, takže se svět otepluje a my ztrácíme více ledu. Je to začarovaný kruh.“

Naše možnost zachránit přírodu je pomíjivá, říká Arturo, a paralelu nacházíme i ve fotografování divoké přírody. Šance, kterou máme na zachycení důležitého snímku, trvá jen krátkou chvíli. „Z tohoto důvodu potřebuji ty nejlepší fotografické nástroje, a tím je v tuto chvíli s přehledem fotoaparát Sony Alpha 1,“ vysvětluje. „K focení snímků, jako jsou ty ze Špicberků, ho často používám s objektivem FE 200-600mm G, který mi poskytuje velký rozsah možností záběru, vynikající ostrost a nízkou hmotnost.“

„Pro mě je při zachycování těchto okamžiků nejdůležitější úžasný systém automatického zaostřování a rychlost fotoaparátu,“ pokračuje. „Jezdíme na tato místa nebo se například potápíme, abychom zachytili majestátní žraloky a velryby, a doufáme, že narazíme na něco úžasného. A přestože je s tím spojeno velké úsilí a spousta investic, během týdenní cesty může nastat jen pár vteřin, kdy je vše dokonalé. Pokud je objekt blízko a je správné světlo, chcete, aby byl snímek perfektní. Dříve jsem v těchto zlomcích vteřin získal tak tři nebo čtyři snímky z dvaceti, které byly ostré, ale s fotoaparátem Alpha 1 je to minimálně 19 z 20.“

To, že se Arturo na vlastní kůži přesvědčil o dopadech klimatických změn, na něj mělo obrovský vliv. „Pobyt na Špicberkách je jedním z nejkrásnějších a zároveň nejstřízlivějších zážitků, které můžete na této planetě zažít. Můžete tam přímo před očima vidět, jak se odehrávají klimatické změny. Byl jsem tam v dubnu, po jedné z nejchladnějších zim za posledních 20 let, a obrovský Isfjord byl úplně zamrzlý. Když jsem se ale v květnu vrátil, led už byl pryč. Je to chaotická, nekontrolovatelná situace a lední medvědi jsou chyceni uprostřed.“

Arturo říká, že lední medvědi jsou symbolem klimatických změn, a stojí za to si připomínat proč. „Jsou to největší suchozemští predátoři na Zemi, neuvěřitelně mohutní a silní, ale také mimořádně přizpůsobení svému prostředí, a proto je jejich pozice velmi křehká,“ vysvětluje. „To je jejich slabina ve světě, který se mění rychleji, než dokážou lední medvědi stíhat. Je dobře známo, že lov je pro ně stále obtížnější kvůli zmenšujícímu se mořskému ledu, ale klimatické změny ovlivňují i to, jak medvědí samice vychovávají svá mláďata.“

„Na pevnině si dělají doupata a na podzim v nich přezimují. Tam se rodí mláďata, která z nich na jaře vylézají. S tím, jak mořský led ustupuje na sever, se však musí vydávat za potravou stále dál. Celé měsíce nic nejedli, takže matky musí do týdne nebo dvou zabít tuleně, jinak zemřou hlady a pak budou hladovět i jejich mláďata. V tuto chvíli je početní stav populace stabilní, ale pokud to tak půjde dál, víme, že během několika let prudce klesne.“

Problém neskončí ztrátou ikonického druhu, varuje Arturo. „Když se zničí křehká rovnováha, ekosystém se může rychle zhroutit způsobem, který možná ani nejsme schopni předvídat.“ Hodnota fotografie je v tomto případě jasná, tvrdí. „Jacques Cousteau řekl, že lidé chrání jen to, co mají rádi, a milují jen to, co znají. Můžeme tedy lidi prostřednictvím fotografií učit, ukazovat krásu přírody a přimět je, aby pomohli chránit to, co je v ohrožení.“

Arturo doufá, že díky výtěžku z prodeje jeho fotografických knih, které vynesly statisíce eur a pomohly zahájit projekty na obnovu přírody po celém světě, se stále více lidí může stát ochránci přírody, jako je on. „Jde o to, že malé děti vždycky milují přírodu, ale v určitém okamžiku to vyprchá a zapomeneme na to. Fotografie nám může tuto fascinaci vrátit, a když pochopíme, že to, co máme rádi, je v ohrožení, pak se oběti, které musíme jako společnost přinést, abychom ochránili svět, nezdají tak hrozné.“