Od května do září je pro Kiki Hendriksovou soutěžní sezóna. Tato nizozemská paralympijská atletka, která se specializuje na skok do dálky a běh na 100 metrů, startuje na nejvyšších soutěžních úrovních, naposledy na letních paralympijských hrách v roce 2024 a na mistrovství světa v paraatletice v roce 2025, kde získala stříbrnou medaili ve skoku do dálky v kategorii T64.

„Zima je obdobím tréninku a v létě se pak ukážou výsledky,“ vysvětluje a podrobně popisuje náročný program příprav a závodů. „Trénujete a trénujete, snažíte skočit o pár centimetrů dál nebo ušetřit zlomek sekundy ve sprintu, a během sezóny se závody konají téměř každý týden. Ale je dobré se stále snažit. Pak začnete vidět, že se vaše úsilí vyplácí.“

Ve vrcholovém sportu jsou odhodlání, úsilí a odvaha nezbytnými předpoklady, ale pro Kiki, která ve dvou letech přišla o levou nohu, pravou ruku a prsty na levé ruce a v dospívání pak i o pravou nohu, jsou tyto vlastnosti prostě nedílnou součástí každodenního života. Stejné soustředění vkládá i do své fotografické tvorby, i když tam jsou podle jejích slov přínosy jiné.

„K fotografování jsem se vlastně dostala ještě před atletikou,“ vysvětluje, „a hned od začátku pro mě představovalo útočiště, příležitost spojit radost z pobytu v přírodě s něčím kreativním. Moje babička to měla ráda,“ vzpomíná, „a půjčovala mi svůj fotoaparát, abych s ním mohla experimentovat. Ve škole mě také podporoval jeden učitel a nakonec jsem se zúčastnila několikatýdenní fotografické výměny se studenty z Polska. To mi dalo spoustu příležitostí fotit a potkat další lidi, kteří fotografii také milují.“

„Dnes pro mě fotografování představuje dokonalý únik z každodenní dřiny tréninků a soutěží,“ pokračuje Kiki. „Když mám volný den, téměř vždy vezmu fotoaparát a vyrazím ven. Ráda se procházím v parku nebo po polích, anebo jen tak sedím a čekám, až se přede mnou objeví ten správný okamžik. Pobyt v takovém prostředí je velmi uklidňující, a i když je můj život v atletice velmi svižný, když mám u sebe fotoaparát, ráda zpomalím, čekám a jsem trpělivá.“

Kiki žije v Amsterdamu a často navštěvuje Amsterdamse Waterleidingduinen, chráněnou přírodní rezervaci o rozloze 3 400 hektarů na pobřeží mezi Zandvoortem a Noordwijkem, kde se věnuje fotografování divoké přírody. Tato oblast, kde žijí daňci, lišky a více než 100 druhů hnízdících ptáků, představuje pro milovníky přírody, jako je ona, dokonalé prostředí, ačkoli na dovolené také fotografuje krajiny a ve volných chvílích mezi závody dokumentuje své soupeře přímo na trati.

„Ráda vyrážím na místa, jako je Waterleidingduinen, protože tam vždycky narazím na divoká zvířata, která mohu fotit,“ říká. „Už od samého počátku mě fascinovalo fotografování malých zvířat, hmyzu a ptáků, zejména při použití makroobjektivu, díky kterému jsem najednou viděla detaily, kterých bych si jinak ani nevšimla. Makrofotografie mi také umožňuje hrát si s ostrostí, což jsem vždycky milovala. Jste tak blízko, že máte rozostřené pozadí i popředí a zaostření se mění i při těch nejmenších pohybech. To mě fascinuje.“

Kiki také ráda pořizuje detailní snímky s objektivy, které nejsou určeny primárně na makro, jako je například její objektiv Sony FE 200–600 mm f/5,6–6,3 G OSS. „Je překvapivé, jak blízko se s tím objektivem dá dostat,“ říká a vzpomíná na nedávné setkání s vážkou. „Ten den jsem vyrazila fotit jeleny, ale došla jsem ke špatnému vchodu do parku a žádní jeleni tam nebyli. Cestou domů jsem se zastavila, abych se napila. Sedla jsem si do trávy, když v tom jsem si všimla, že tam přilétají a odlétají vážky. Pomyslela jsem si, že s sebou nemám ten správný objektiv, ale rozhodla jsem se, že to zkusím i tak. A pak vážka, na kterou jsem čekala, přistála přesně na tom správném místě.“

Vzhledem k fyzickým obtížím, s nimiž se potýká už od dětství, by se používání velkého objektivu a sofistikovaného fotoaparátu, jako je její současný model Sony Alpha 1 II, mohlo někomu zdát nemožné, ale pro Kiki je to jen další překážka, kterou musí překonat. „Pro mě je normální, že se musím v některých věcech více snažit, protože svět je stvořený pro lidi se dvěma rukama! Na pravačce mám protetickou ruku, na které mohu otevírat a zavírat dlaň, a často si o ni opírám objektiv. Pak palcem na levé ruce měním nastavení a mačkám spoušť. Palec mě zachraňuje, protože jinak by to bylo velmi obtížné!“

Kiki vysvětluje, že ke zvýšení stability přispívá i použití příslušenství, jako je monopod a stabilizační hlava, a občas i kabel pro dálkové spouštění závěrky. Stejně jako u jejích sportovních úspěchů je však i zde vše spojeno s pozitivním přístupem a praxí. „S fotografováním jsem si prostě dala na čas,“ říká. „Některé věci fungují, jiné zase ne. Pro mě není nic nemožné, jen se o to musím pokusit a zjistit, jak na to. Vždycky se najde způsob, jak to zvládnout.“

Pomáhají mi také některé funkce fotoaparátu Sony Alpha 1 II, například možnost přizpůsobit si ovládací prvky na fotoaparátu a objektivu,“ říká. „To platí zejména pro automatické ostření, které si přemapuji na tlačítka, na která snáze dosáhnu. A výkon automatického ostření fotoaparátu je obecně nesmírně důležitý. Faktem je, že funkci AF mohu nastavit tak, aby sledovala konkrétní objekt, který pak sleduje, ať se v záběru nachází kdekoli, aniž bych musela cokoli dalšího ovládat. Mohu se tak plně soustředit na kompozici. Automatické ostření i obnovovací frekvence jsou dostatečně rychlé i pro jakákoli divoká zvířata.“

„Stabilizace obrazu Steady Shot v těle fotoaparátu i v objektivech mi také pomáhá při sledování objektů,“ pokračuje, „nebo když potřebuji rychle změnit kompozici a trochu ztrácím rovnováhu. Důležitá je pro mě také lehkost výbavy, zejména proto, že ji často držím na pravé ruce. Když jsem před 10 lety začínala, byly fotoaparáty i objektivy mnohem větší a těžší, ale objektivy, jako je FE 24–70 mm f/2,8 GM II, který používám pro fotografování krajiny, se od té doby dočkaly výrazného snížení váhy.“

Když má v ruce mimo soutěžní prostředí na dráze fotoaparát, Kiki podle svých slov vnímá a prožívá věci, které by jí jinak unikly. „Jsem pozornější a více vnímám přítomný okamžik, také mi to pomohlo otevřít se ostatním lidem,“ dodává. „Když jsem začínala, byla jsem plaché dítě, ale fotografování mi s tím vlastně pomohlo. Nadšení, které jsem pro něj měla, mi pomohlo navázat kontakt s ostatními fotografy, s lidmi, kteří sdíleli stejnou vášeň.“

„Závodění, trénování a cestování mi zabírá 90 % času a často vidím jen interiéry letišť, autobusů a stadionů. Samozřejmě mě to baví, ale čas, kdy si můžu vyrazit s foťákem, je pro mě proto o to výjimečnější. Mým snem je vzít si fotoaparát Alpha 1 II s sebou na safari, což, jak doufám, se mi podaří po účasti na paralympijských hrách v roce 2028. Budu se prostě dál snažit dosáhnout úspěchu v obojím.“