Fotografie Garyho Williamsona s působivými, vysoce kontrastními monochromatickými pouličními scénami, dynamickým popředím a záhadnými siluetami postav jsou fascinující – o to víc, že je Gary oficiálně považován za slepého.

Možná by to nemělo být až tak překvapivé, protože, jak Gary prozrazuje, mnoho technik, které mu v každodenním životě nahrazují oči, je totožných s technikami úspěšného fotografa. První otázka ale samozřejmě zní „jak je to vůbec možné“? Jak může někdo pracovat s vizuálním médiem bez toho, co by většina lidí nazvala plnohodnotným zrakem?

„Lidé se mě na to ptají často,“ říká Gary, „a já samozřejmě chápu, že jsou zmatení. Ono to ale souvisí s něčím, co vnímám jako součást svého poslání coby fotografa. Lidé si myslí, že slepota znamená nevidět vůbec nic. Lidský zrak má ale mnoho úrovní. A i když vidím rozmazaně do té míry, že některé objekty téměř nedokážu identifikovat, tak přesto jsou věci, které vidím, a mám určité možnosti, jak svět kolem sebe zaznamenat. Můj jedinečný zrak mi pomohl být kreativní a díky tomu jsem své ‚postižení‘ začal vnímat jako ‚jinou schopnost‘.“

„Zásadní je pro mě kontrast,“ vysvětluje, „a čím je kontrast intenzivnější, tím lépe vidím. Při správném světle například vyjdu snadněji po schodech nahoru než dolů. Stíny a světla mi pomáhají odhadnout hloubku a výšku. Když se dívám proti slunci, nevidím skoro nic. Ale když se k němu otočím zády, je to mnohem lepší. Můj zrak je závislý na světle a stínu, takže když chci udělat dobrý snímek, hledám tyto ingredience na obrazovce fotoaparátu.“ Gary fotografuje převážně širokoúhlým objektivem, „protože schopnost vidět u mě s rostoucí vzdáleností rychle klesá. Prvky v popředí vidím lépe než ty vzdálené, proto mě zajímá, co mám kolem nohou. Odtud často pořizuji snímky, což je samozřejmě další působivá kompoziční technika. Strom, který je daleko, mě nezaujme, protože ho nejspíš vůbec nevidím. Ale silnice, obrubníky, schody nebo vzory a linie… to jsou záběry, které hledám,“ pokračuje Gary. „K nim pak hledám nějaký kontrast v dálce, například jasnou oblohu, chodbu nebo konec tunelu. A když je to v kontextu pouliční fotografie, čekám, až záběrem projde postava. Jindy dělám na podobně připravené scéně autoportrét nebo někoho požádám, aby zapózoval na správném místě.“

U jiných typů snímků spoléhá Gary při hledání příležitostí na svůj sluch. „Ostatní smysly nabyly v mém každodenním životě na významu a zjistil jsem, že mi pomáhají i při fotografování. U lidí s plnohodnotným zrakem tento smysl často výrazně převládá nad ostatními smysly. Já ale příležitost spíše uslyším, než abych ji uviděl. Například když zaslechnu hudebníka na ulici nebo jak někdo telefonuje, tak cítím, že to bude dobrý snímek. A když dorazím na místo, začnu zase hledat kontrast.“

Přizpůsobivost a odvaha jsou už dlouho součástí Garyho příběhu. Při cestování po Evropě v 90. letech se mu téměř přes noc projevila dědičná porucha zrakového nervu. Musel se pak dostat domů z Gibraltaru bez možnosti orientovat se podle zraku a například použít mapu. Nepřízeň osudu ale byla v jeho případě formativní. „Beru to tak, že je třeba se zaměřovat na to, co člověk dělat může, ne na to, co nemůže. Nikdy jsem se kvůli svému zrakovému postižení neužíral. Spíš jsem vždycky přemýšlel, jak dosáhnout něčeho, co je v mých silách. Můžete se s tím buď vyrovnat, nebo se tím nechat stáhnout do deprese. Já jsem si řekl, že když jsem v těch 18 letech za takových podmínek trefil domů, tak dokážu cokoli.“ Před ztrátou zraku studoval Gary na umělecké škole filmovou fotografii. K fotografování se ale rozhoupal, až když se digitální fotoaparáty začaly přizpůsobovat slabozrakým uživatelům. „Fascinovalo mě, jak i jediný záběr může vyprávět příběh, vyvolat emoci nebo přimět člověka k zamyšlení. Když se mi zhoršil zrak, nepřicházela práce s filmovými kamerami v úvahu. Proto jsem začal zachycovat svět tak, jak jsem ho viděl, pomocí pastelů a uhlu. A právě práce s uhlem mě přivedla k černobílé fotografii, která mě fascinuje dodnes.

Fotoaparáty nejnovější řady Sony Alpha jsou navržené s ohledem na usnadnění přístupu. A v rámci příspěvku společnosti Sony ke Světovému dni zraku získal Gary možnost používat fotoaparát Sony Alpha 7C II s objektivy FE 16–25 mm f/2,8 G, FE 24–50 mm f/2,8 G a FE 20–70 mm f/4 G. Fotoaparát obsahuje několik pomůcek pro usnadnění přístupu slabozrakým fotografům spolu s běžnými funkcemi, které jsou při zhoršeném zraku ještě důležitější.

„Nejvíce mě překvapil přínos funkce čtečky obrazovky u fotoaparátu Alpha 7C II,“ říká Gary. „Nikdy předtím jsem s tímto fotoaparátem nepracoval, ale díky čtečce jsem si na něj zvykl za jediný den. Hlasové funkce běžně využívám na tabletu, telefonu a podobně. Stejně jako na ulici, i u tohoto fotoaparátu mi využití sluchu pomohlo vytvořit si v mysli jasnou představu o jeho funkcích. Hlásí vše od základních nastavení, jako je expoziční čas, clona, ISO, režim ostření atd., až po to, jak nastavit funkce jako intervalometr, který používám u autoportrétů. Je to skvělé z technického hlediska, ale má to také pozitivní vliv na můj zážitek z fotografování. Mluvící fotoaparát dává kolemjdoucím jasně najevo, že jsem zrakově postižený. Když používám silnou lupu a mám obličej přitisknutý k obrazovce, může to naopak přitáhnout nežádoucí pozornost. Jednou se mě někdo zeptal, proč čichám k fotoaparátu. Díky čtečce jsem méně nervózní z toho, jak na mě budou na rušných místech lidé reagovat.“

Gary si u fotoaparátu Alpha 7C II pochvaloval také jeho uspořádání a ovládání. „Udržím ho v jedné ruce, což je výhoda, a ovládací prvky a vstupy jsou velmi dobře navržené. I vidomí fotografové rozeznávají tlačítka hmatem, aby nemuseli odvracet pozornost od hledáčku. Pro mě je to ale ještě důležitější. Otočné prvky cvakají, abyste věděli, že jste je dostatečně pootočili.“ Gary si u fotoaparátu Alpha 7C II oblíbil také vynikající automatické ostření. „Můžete se naprosto spolehnout, že při zaostření dosáhnete maximální ostrosti. A velmi užitečné je pro mě i dotykové sledování. Při dostatečném kontrastu si někdy na obrazovce všimnu postavy, dotknout se jí a vím, že ji fotoaparát bude při fotografování dokonale sledovat.“