Úrodná provincie Milne Bay v Papui Nové Guineji, obklopená bujnými lesy a mangrovovými bažinami, tvoří jihovýchodní cíp země a táhne se až k Šalamounově moři, kde se nachází více než 600 ostrovů. Změtí džunglí a polí křižují řeky a potoky. Třebaže lidem ze Západu to může připadat podivné, jsou to vlastně ulice a silnice Milne Bay.

Právě tato krajina tvoří pozadí pro nádherný vizuální počin Paola Sodiho s názvem „Ozvěny“, který zachycuje několik letmých dnů ze života místního chlapce jménem Sereva. Film ilustruje problémy a naděje Sereva a jeho rodiny a také mimořádnou krásu, která vyplňuje jejich každodenní život.

„Nedlouho poté, co jsem se do projektu Ozvěny pustil, jsem natáčel, jak si Severa hraje s plochými kamínky na břehu řeky,“ vzpomíná Paolo. „Mrskal s nimi do vody a díval se, jak poskakují po hladině, stejně jako to dělají děti po celém světě, a tato jednoduchá hra ho nesmírně bavila. Poté si šel do řeky zaplavat. V ten okamžik se spustil liják. Bylo to magické a jeho štěstí bylo nakažlivé. Byla to čirá radost jen z toho, že může být na světě.“

Nebyla to Paolova první návštěva Papui Nové Guineji, ale Ozvěny pro něj byly trochu jiným druhem projektu. „Před osmi lety jsem sem přicestoval poprvé, abych natočil film o zdejších lidech a zvířatech,“ vysvětluje, „a objevil jsem tuto kouzelnou zemi. Když se setkáte s místními kmeny a vidíte divokou přírodu a džungli, okamžitě si uvědomíte, jak je tato země odlišná a zvláštní.“

„Od té doby jsem se sem chtěl vrátit a natočit další film,“ pokračuje. „Probíral jsem se svým týmem různé náměty. Jedním z nich byly kánoe, které používají místní obyvatelé. Existují dva druhy – válečné kánoe, které jsou delší, větší a krásnější, a rybářské kánoe, které jsou jednodušší a praktičtější. V rámci projektu jsem chtěl mluvit s lidmi, kteří žijí v deštném pralese, abych viděl, jak se jejich kánoe vyrábějí a jakou roli hrají v jejich životech. Protože však žiji v Itálii, nemůžu tyto věci prozkoumat osobně, a tak mi můj tým posílal velkou spoustu videí. A když jsem viděl video se Serevou, okamžitě byl středem mého zájmu.“

Životy lidí se mění a stejně tak se mění i jejich kreativní vize. Před dvěma lety se Paolo stal otcem, a tak se jeho pozornost nevyhnutelně upnula také na životy dětí v tomto prostředí. „Když se mi narodila dcera, změnil se můj způsob uvažování. Ona je mou múzou a inspirací a já si hned uvědomil propojení se Serevou. A tak jsou Ozvěny jeho příběhem. On je jejich protagonistou. Je to film o jeho životě a o snech, které má jeho rodina o jeho budoucnosti. Je to o tom, co lidem chybí, ale také o tom, co tím získávají.“

Paolo sledoval Sereva 12 dnů, kdy dokumentoval jeho cestu do školy a jeho život ve vesnici. „Je tam tolik věcí, které jsou normální,“ vysvětluje, „a naopak tolik věcí, které běžné nejsou. Představte si devítiletého nebo desetiletého kluka, který se probudí, vyčistí si zuby, obleče si pěknou školní uniformu a na záda dá batoh. Ale pak si všimnete, že nemá boty. A nenasedá do autobusu, ani ho do školy nevezou rodiče. Pádluje do školy na rybářské kánoi po vodě, kde se vyskytují krokodýli mořští, hadi a nebezpečný hmyz. Jede sám a nikdy se nebojí. Podle mě je to pozoruhodné, ale mu to připadá normální.“

Sereva si s Paolem rychle vybudoval vztah a natáčení ho nijak nevyvádělo z míry. „Zpočátku byl vůči mně odměřený a poměrně vážný, ale následující dny jsme trávili celé společně a skvěle jsme se bavili. Velmi se zajímal o mé fotoaparáty a o proces kopírování záznamu na pevné disky. Nikdy předtím neměl Nutellu, a ta nás dala dohromady! Jednou před večeří nám dokonce zazpíval krásnou písničku, která je teď na konci dokumentu.“

Paolo je přesvědčen, že volba výbavy měla velký vliv na jeho vztah se Serevou, a tudíž i na úspěch projektu, zejména díky tomu, že citlivý objekt nijak neodradila. „Pro tento projekt jsem používal zejména kameru Sony BURANO,“ vysvětluje. „Je pro mě a pro dokumentární tvorbu naprosto perfektní.“

„Má tak malé tělo a je tak lehká, že ji můžete používat z ruky nebo z ramene, a nepotřebujete rig,“ vypráví dál. „To je skvělé, když chcete natáčet prosté, tiché okamžiky, jako tomu bylo se Serevou. Když pracujete sami, bez asistenta kamery, je to o tolik reálnější a autentičtější. Protože jsem se mohl spolehnout na úžasné automatické zaostření kamery, nepotřeboval jsem ani žádné osvětlovače. Většinu času jsem to byl jen já a Sereva, cestovali jsme společně a odkrývali jeho příběh. Kdyby za kamerou bylo pět nebo šest lidí, choval by se jinak.“

Vzhledem ke své touze po autentičnosti se Paolo spoléhal na mimořádný výkon kamery BURANO za nedostatečného osvětlení. „Chci pracovat jen s přirozeným osvětlením,“ vysvětluje. „Světlo v Papui Nové Guinei je nádherné, a tak jsem rád využíval slunečního svitu. Nebo jsem pracoval v záři ohně, pokud to bylo potřeba. To ale bylo možné jen díky funkcím kamery BURANO, jako jsou duální základní citlivost ISO – ISO 800 a ISO 3200, což mi umožňovalo vybrat nejlepší citlivost pro dokumentovanou scénu, aniž bych obětoval kvalitu obrazu.“

„Nechtěl jsem používat ani gimbal,“ pokračuje, „a tak pro mě byla nepostradatelná vestavěná stabilizace obrazu. Díky ní jsem se mohl procházet se Serevou a docílit krásně plynulých výsledků. Také jsem mohl natáčet delší záběry z ruky, když to bylo zapotřebí. A ačkoli jsem pro tento film používal běžné objektivy, jako FE 12–24mm f/2,8 GM a FE 24–70mm f/2,8 GM, pro situace, kdy byl Sareva v kánoi, jsem využil také model FE 200–600mm f/5,6–6,3 G OSS. Díky němu jsem mohl zblízka natočit, jak pádluje, nebo jak se čeří voda, což dodalo příběhu texturu.“

Ústředním momentem filmu je rozhovor Paola se Serevovým otcem, který mluví o tom, že pro svého adoptovaného syna chce ty nejlepší příležitosti a výsledky: vlastní kánoi, aby mohl pracovat a postavit si jednoho dne svůj dům. Při natáčení filmu Paolo našel svou vlastní ozvěnu tohoto přání, svou vlastní naději.

„Když jsem ukázal některé záběry Serevy jednomu klukovi v Itálii, řekl mi, že mu to připadá smutné, protože ti lidé nemají všechny věci, jako my. Různé přístroje a vymoženosti. Já bych ale řekl, že oni mají něco víc. Ano, může to být těžký život, ale žijí v úchvatné přírodě a mají silné rodinné vztahy, čehož si cení. Každé dítě má svůj sen a každá rodina by měla mít sen pro své dítě. Společně se ho pokoušejí splnit. Avšak nejdůležitější a nejvíce uspokojující mohou být ty nejprostší věci. To chci naučit svou dceru.“