Venkovské okolí Bracknellu, tedy několik hektarů zeleně mezi dálnicemi M3 a M4 západně od Londýna, nemusí na první pohled vypadat jako skvělé místo pro poznávání volně žijících zvířat. Ale pro fotografa Paula Browninga je tento drahocenný kus země stejně přitažlivý jako Serengeti. Nebo dokonce ještě více. „Je to jenom asi 30 minut od místa, kde v Surrey bydlím,“ říká, „a je tam jezero, ke kterému jezdím už šest let. Je domovem páru potápek chocholatých. Každé jaro je můžete vidět, jak vozí mláďata na hřbetu. Pár jim jich bohužel vždycky sezobnou volavky, ale příští rok neohroženě vyvádějí další mláďata. Moc jsem si je oblíbil. Jsou pro mě jako domácí mazlíčci, i když oni o mně nemají ani ponětí.

Tato zkušenost dobře vystihuje Paulův pohled na svět. Když hledáte, najdete všude v přírodě něco, co vám udělá radost. „Už třetím rokem se zaměřuji na britskou přírodu,“ vysvětluje, „a i když jsem dříve jezdil do Evropy fotografovat zvířata, jako jsou medvědi a vlci, je spousta důvodů, proč je pro mě lepší zůstat doma v Británii.“ Organizované výlety a akce mu začaly připadat příliš turisticky profláknuté. „Často jsem zažil, jak na takových místech lákali predátory před úkryt na jiná zvířata. Nedokázal jsem to přenést přes srdce. Mnohem větší radost mi dělá poznávat vlastní prostředí a nacházet tato zvířata ve volné přírodě. Není to sice tak snadné jako zaplatit a nastoupit do minibusu nebo pracovat se sokolníky či v přírodních parcích, ale aspoň u toho nemám pocit, jako bych fotil domácí mazlíčky. Nechtěl jsem se na tom podílet. Proto radši pozoruji volně žijící zvířata v různých ročních obdobích po celé Británii.“

Svůj přístup shrnuje Paul v sérii přednášek nazvaných Chasing the Light, Following the Seasons (Hon za světlem napříč ročními obdobími). „Snažím se ukázat, že i ve svém okolí mají lidé spoustu nádherných divokých zvířat, takže není potřeba utrácet hromadu peněz za cestu do Afriky. Vyjděte ven a poslouchejte ptáky na své zahradě. Postavte krmítko a přidejte k němu pár větviček jako bidýlka. Je to sympatičtější a přijde mi to autentičtější a více obohacující.“ Paul letos na svém instagramovém účtu vytvořil mimo jiné 30 průvodců fotografováním britské divoké přírody. Než se dostal k fotografování přírody, zkusil spoustu rozmanitých činností – dělal drum and bassového dýdžeje, provozoval obchod s deskami a pracoval jako profesionální fotograf snowboardistů. „Vrchol pro mě byl, když jsem se stal oficiálním fotografem týmu Velké Británie pro Světový pohár ve snowboardingu,“ říká. „Při čekání na závodníky jsem ale na svazích fotografoval volně žijící zvířata. Pak přišel covid-19 a s ním spojené lockdowny, a tak jsem hodně fotil makro doma na zahradě. Dostal jsem pozvání do pořadu BBC Springwatch, protože je zajímalo, proč profesionální sportovní fotograf fotí včely. Když omezení skončila, uvědomil jsem si, jak moc mě to baví. Od té doby jsem chtěl stejným pocitem nakazit ostatní,“ pokračuje, „hlavně kvůli tomu, jak vám může příroda změnit život. Kromě jezera v Bracknellu mám nedaleko domu jeden lesík. Má jenom 100 metrů čtverečních, ale oplývá životem. Jsou v něm krásní strakapoudi, střízlíci… je to zlatý důl. Ptáci svými hlasy překřičí hluk od silnice. Když tam jste, hned vám to zvedne náladu.“

„Británie je krásná a opravdu nemusíte chodit daleko, abyste našli volně žijící zvířata,“ pokračuje Paul. „Zajeďte si třeba do Norfolku, jen pár hodin od Londýna, a najdete tam místa, kde se budete cítit na hony vzdálení civilizaci. Narazíte tam na zajíce, káňata, poštolky a lišky. Nebo vyrazte do rezervací, jako je RSPB Leighton Moss, kam pravidelně jezdím. Uvidíte tam krásné malé ptáky, jako je sýkora vousatá. Je jich celkem hodně, ale protože tráví většinu času hluboko v rákosí, lidé je nevidí. Musíte počkat, až se přijdou nakrmit.“

Outdoorové zkušenosti jsou pro Paulovu práci hodně důležité. Jak ale přiznává, trvalo mu, než je získal. „Abych porozuměl přírodě, musel jsem vynaložit velké úsilí. Ve sportu čekáte a čekáte, ale víte, že nakonec něco přijde. Do focení volně žijících zvířat se musíte mnohem více zabrat, více plánovat a provádět výzkum. A když vaše snahy nakonec přinesou ovoce, hřeje vás pocit, že si to opravdu zasloužíte. Nic jiného mě nikdy tak nenaplňovalo. Je to tak vzrušující aktivita, že si často musím připomínat, že mám pořídit snímek. Dávám dohromady všechny informace, hledám známky zvířecí aktivity, stopy, trus, potom se vrátím za tmy, čekám hodiny v úkrytu… Je to tak pohlcující, že by vám stačilo už jen zahlédnout to zvíře, na které čekáte. Díky svému vzdělání ale myslím i na estetickou stránku. Vždycky mám v hlavě určitou kompozici nebo světlo, které se snažím zachytit. Třeba si představuji, jak bych vyfotil sovu pálenou na ideálním místě, krásném pozadí, s negativním prostorem, jak dělá pózu, když přiletí s kořistí… je to trochu, jako bych měl OCD. Chci vytvořit umělecké dílo, jaké vidím v mysli, a to se zvířetem, na které jsem tak dlouho čekal.“ Paul říká, že výbava Sony mu otevírá nové příležitosti. „Používám teď fotoaparáty Alpha 1 a Alpha 1 II, které znám skrz naskrz a dokážu je ovládat i poslepu. Když se vám naskytne příležitost pořídit snímek, nemůžete začít řešit, jak se vlastně mění ISO. Díky funkcím, jako je neuvěřitelné automatické zaostření na ptáky, vím, že jediné, co na obrazovce potřebuji sledovat, je histogram.“

„Nová funkce, ze které jsem opravdu nadšený, je režim předsnímku,“ pokračuje. „Když objekt pozorujete dostatečně dlouho, dokážete předvídat, kdy se chystá pohnout. Všichni fotografové volně žijících zvířat ale určitě zažili, že jim unikl záběr, třeba když pták vzlétne. Myslíte si, že jste to stihli, ale pak vidíte jenom ptačí nohy v horním rohu nad prázdným bidýlkem! Funkce předsnímku pořizuje neustálý záznam, takže vám dává něco jako sekundovou toleranci. Je těžké s ní promeškat jediný okamžik a díky rychlosti 30 snímků za sekundu se mi daří zachytit tvary křídel, jaké jsem ještě neviděl.“ Paul osobně pocítil výhody propojení s místní přírodou a viděl, jaké výhody to může přinést ostatním. „Moje sousedka byla dlouho doma kvůli nemoci, a tak jsem jí řekl: ‚Vezmu vás jednou týdně na pozorování ptáků a volně žijících zvířat, abyste byla trochu v přírodě.‘ Mělo to na ni obrovský vliv. Teď chce do přírody chodit pořád. Nebo moje máma – nikdy předtím si ptáků nevšímala. Pak jsem jí ukázal, jak na řece najít skorce, a nechal jsem ji zaposlouchat se do ptačího zpěvu. Od té doby mi pořád píše, co nového viděla.“