V čadském národním parku Zakouma klesá vojenské dopravní letadlo C-130 k drsné přistávací ploše v odlehlé buši. Na palubě je pět ohrožených nosorožců černých, kteří mají být do oblasti znovu vypuštěni. Tento okamžik je vyvrcholením mnohaletého plánování a pro fotografy, jako je Marcus Westberg, skýtá životní příležitost.

Ekosystém Greater Zakouma o rozloze téměř 11 000 kilometrů čtverečních je jedním z posledních zbývajících biotopů středoafrické savany a domovem neuvěřitelné biologické rozmanitosti, včetně velkých savců, jako jsou sloni, lvi, buvoli a žirafy. Více než 40 let však chybělo jedno klíčové zvíře: nosorožec černý. V 60. a 70. letech minulého století došlo kvůli rozsáhlému pytláctví k vyhubení celé populace. Právě jejich opětovné vypuštění do volné přírody přivedlo Marcuse do tohoto odlehlého koutu světa.

„Návrat nosorožců do Čadu je skutečně neuvěřitelným úspěchem,“ vysvětluje Marcus, „a to nejen pro nosorožce. Nikdy by k tomu nedošlo, kdyby se Zakouma neproměnila v útočiště volně žijících zvířat. Než sem v roce 2010 dorazila nezisková organizace African Parks zabývající se ochranou přírody, přišel park kvůli pytlákům kšeftujícím se slonovinou o 90 % ze 4 000 slonů. Nyní se počty zvířat opět zvyšují, pytlácký lov slonů se v podstatě podařilo vymýtit a bylo rozhodnuto, že nastal čas vytvořit životaschopnou populaci nosorožců černých.“

Marcus, který byl organizací African Parks pověřen, aby pod její záštitou zdokumentoval různá chráněná území, byl v době příjezdu nosorožců v zemi již několik týdnů. „Stěžejním záběrem byl sice okamžik jejich vypuštění,“ prozrazuje, „ale tento příběh nabídl mnohem víc, co stálo za to zachytit – od stavby výběhů, kde nosorožci pobývali prvních několik týdnů, přes vykládání boxů a přítomnost hodnostářů až po osvětové týmy parku, které cestovaly od vesnice k vesnici a připravovaly místní komunity na přítomnost nosorožců v dané oblasti. Takové snímky se pak používají pro tiskové zprávy, výroční zprávy a příspěvky na sociálních sítích, takže musí vypovídat o celém příběhu.“

Z Marcusova vyprávění o tomto projektu jasně vyplývá, že v tomto konkrétním oboru je psychická a fyzická odolnost stejně důležitá jako technické dovednosti. „Realita podobných iniciativ, zejména pokud zahrnují cestování na dlouhé vzdálenosti a překračování mezinárodních hranic, je taková, že málokdy jde vše podle plánu,“ pokračuje. „Musíte být přizpůsobiví a soustředění. Jakékoli zpoždění během tohoto projektu znamenalo, že namísto fotografování za mírného úsvitu v nádherném teplém světle se fotilo během nesnesitelné polední výhně. Stejně jako u jakéhokoli jiného druhu fotožurnalistiky si podmínky nemůžete vybírat: pokud se něco začne odehrávat v poledne, pak se musíte potýkat s vedrem a ostrým světlem.“

A pak nastal onen velký okamžik. Po 36 hodinách transportu na trase přesahující 4 300 kilometrů, se zastávkami v Zambii a Burundi, byli nosorožci – kteří od přírody nejsou zrovna kliďasové – pochopitelně vystresovaní, dezorientovaní, hladoví a žízniví. „Nemusím zdůrazňovat, že prioritou bylo blaho nosorožců, nikoli pořízení snímků,“ poznamenává Marcus. „Z celkem zřejmých důvodů nesměl být během jejich vypouštění nikdo uvnitř výběhu. Fotit zpoza pevné dřevěné palisády však nebylo zrovna ideální.“

A tak se rozhodl vše vyřešit po svém. „Každá ohrada měla pod palisádou betonové koryto na vodu, které po obou stranách ohrady sahalo do vzdálenosti 20 cm. Protože hladina vody nedosahovala až na spodní část ohrady, bylo tam dost místa pro pár rukou a fotoaparát,“ vysvětluje. „Nosorožci sice špatně vidí, ale přesto dobře rozpoznávají pohyb, takže dohoda s odpovědným veterinářem zněla, že se nesmím hýbat ani měnit polohu fotoaparátu, dokud nebudou nosorožci otočeni směrem ode mě, abych je nevyplašil. Vše šlo podle plánu až do chvíle, než se jeden z nich rozhodl jít se napít a málem shodil fotoaparát do vody.“

Nakonec se veterinář rozhodl pro vypuštění jen jedné samice, která byla dostatečně klidná, a tak měl Marcus jen jeden pokus na to vypuštění nosorožce zachytit. „Popravdě si nejsem jistý, jestli bych to dokázal bez fotoaparátu Sony Alpha 1,“ vzpomíná. „Výklopná obrazovka, automatické ostření na oči, možnost nepřetržitého focení v režimu sekvenčního snímání... Nechci si představovat, jak by to dopadlo s méně pokročilým fotoaparátem.“

Nejdůležitější ze všeho je však asi to, že s fotoaparáty Sony lze fotit naprosto tiše. „Tato skutečnost je naprosto zásadní. Hlučná závěrka by nosorožce určitě vyplašila. Vzpomínám si, jak jsem se před několika lety zúčastnil stopování nosorožců černých. Trvalo hodiny, než jsme je našli, a křoví bylo natolik husté, že se nám podařilo dostat do jejich blízkosti. Závěrka je však okamžitě vyplašila. Než zmizeli, stihl jsem pořídit jen tři záběry.“

Pro fotožurnalisty zabývající se ochranou přírody, jako je Marcus, je dalším důležitým faktorem velikost a hmotnost fotoaparátu. „Pracuji se třemi fotoaparáty Sony Alpha 1, a protože výměna objektivů během fotografování obvykle nepřipadá v úvahu, mám je všechny u sebe. Při transportu nosorožců jsem používal hlavně objektivy FE 12-24mm f/2.8 GM, FE 24-70mm f/2.8 GM II a FE 70-200mm f/2.8 GM OSS II,“ poznamenává. „Obecně potřebuji vybavení, které neváží víc, než je nezbytně nutné, zejména pokud mám na cestách ve čtyřicetistupňovém vedru bez asistenta bez problémů přenášet všechny tři fotoaparáty najednou – navíc s dronem a několika objektivy v batohu. Během fotografování volně žijících zvířat v terénu se tato výbava navíc rozroste i o pár velkých teleobjektivů.“

Při zachycování takových okamžiků jde samozřejmě o víc než jen o dobrý pocit z toho, že si z náročného focení odnášíte impozantní snímky. Jde o to, k čemu jsou využity. „Je klíčové, aby dokázaly zapůsobit,“ poznamenává Marcus, když se má zamyslet nad úlohou fotografie při podpoře pozitivních změn. „Víte, neměli bychom význam fotografie přeceňovat. V tomto projektu transportu nosorožců jsem byl jen jedním dílkem obrovského týmového úsilí. Ale iniciativy, jako je tato, závisí na štědrosti dárců a ve světě fundraisingu hraje vizuální materiál významnou roli. Musíme lidi zaujmout.“

Podle Marcuse může mít zviditelnění takových iniciativ výrazný dopad i na místní vztahy. „Země jako Čad nemají příliš pozitivní publicitu, takže je důležité takové úspěšné příběhy propagovat. Podporuje to hrdost a podporu místních obyvatel, což je zásadní, protože parky nemohou tato zvířata chránit samy. Komunity jsou pro zajištění bezpečnosti životně důležité. Kromě toho je to koneckonců jejich domov a jejich příběh. Rozhodně je žádoucí, aby na místní úrovni vznikl pocit angažovanosti a vlastnictví. Ale většina lidí žijících v okolí parku tyto nosorožce nikdy nespatří – jsou to plachá zvířata, park je velký, buš hustá – takže je hezké mít k dispozici materiál, jako je tento, který jim můžeme ukázat.“

To platí i v širším měřítku. „Vzhledem k současné situaci ve světě si myslím, že nám všem pár dobrých zpráv jen prospěje,“ přemítá Marcus. „Fotografové, jako jsem já, mají velké štěstí, že se mohou podílet na dobré věci a mohou upozornit na úsilí lidí, kteří se snaží udělat svět lepším. A v tom krátkém okamžiku, kdy se odehrává něco, co by měl svět vidět, se opravdu nechcete potýkat s vybavením, které nefunguje dle vašich představ, nebo se obávat, že nestihnete kýžené snímky zachytit.“