„Tady se toho můžete o sobě hodně dozvědět,“ říká Tobias Hägg, „a to je jedním z lákadel tohoto místa.“ Slovem „tady“ myslí švédské Laponsko, provincii tvořící nejsevernější okraj země, která prostupuje do oblasti polárního kruhu.

Laponsko je obrovské. Pokrývá téměř čtvrtinu celkové pevninské plochy Švédska, a je tedy přibližně stejně velké jako Portugalsko a dvakrát větší než celé Švýcarsko. Navíc zde panují extrémní podmínky – nacházejí se zde nejchladnější místa této země, kde teploty často klesají k -40 ºC, a také nejvyšší hora Kebnekaise se dvěma vrcholy bez ledu s nadmořskou výškou přes 2 096 m a majestátní ledovec, který roste a ubývá s měnícím se ročním obdobím.

Najdete zde přírodní rezervaci Vindelfjällen i další chráněné oblasti a místní ledovcová údolí, jezera a lesy jsou domovem sobů, losů, medvědů, rosomáků, rysů a lišek polárních. Ano, Laponsko je velké. A krásné. A nebezpečné.

Když si prohlížíte Tobiasovy snímky, často se ztratíte v kráse divoké přírody. Jak ale Tobias upozorňuje, existuje skutečné nebezpečí, že zde ztratíte orientaci, budete odříznutí nebo zmeškáte odvoz domů. „To se mi jednou stalo a mělo to pro mě zásadní význam,“ vzpomíná. „Brzy ráno jsem fotografoval východ slunce a měl jsem domluveno, že mě vyzvedne vrtulník. Snesla se ale hustá mlha a já jsem se tu musel utábořit o dva dny déle, než mohl vzlétnout.“

Je to místo, kde se snadno ztratíte. Ale také tu můžete najít sami sebe. Byla to zkušenost, se kterou se Tobias vypořádal s nadhledem a která na něj měla velmi pozitivní vliv a umocnila jeho lásku k Laponsku. „To bylo poprvé, kdy jsem opravdu porozuměl divoké přírodě,“ prozrazuje. „Díky nebezpečí a samotě se cítíte plní života.“

Větší porozumění své vlasti bylo pro Tobiase s odstupem času symbolem osobního rozvoje. „Když jsem začínal s fotografováním, chtěl jsem vidět svět. Švédsko pro mě nikdy nebylo příliš velkou inspirací, protože odsud přece pocházím. Vidíte lesy, jezera a krásu přírody, ale jde to jakoby mimo vás… Jsou to věci, kterých si všímáte, když jdete na lyže. Nic mimořádného.“ Švédové pro to mají pojmenování „slepota k vlastní vlasti“.

„O švédském Laponsku jsem samozřejmě věděl, ale je to takový stát ve státě a lidé se obvykle nevydávají až tak daleko na sever. A tak jsem pokračoval v cestování po světě, abych pokaždé viděl ještě vyšší hory a ještě větší vodopády, přičemž jsem se vždy pokoušel překonat dojem předchozí destinace. Avšak od okamžiku, kdy se můj pohled obrátil zpět domů, jsem už nebyl se svým dosavadním přístupem spokojen. Když jsem se konečně dostal do Laponska,“ pokračuje, „připadalo mi to jako něco zcela nového, ale zároveň velmi osobního. A tím to začalo. Tehdy jsem se do této oblasti zamiloval.“

Nyní by chtěl Laponsko zdokumentovat způsobem, který by ukázal jeho neuvěřitelné přírodní krásy, impozantní velikost a nehostinné podmínky. V podstatě chce, aby druzí pochopili, co pociťuje, když zavítá na daleký sever. Není to jednoduchý úkol, ale jeho snímky si s ním umí poradit. Co je tedy zapotřebí k zachycení takového místa? „To je další z těch krásných věcí,“ usmívá se. „Laponsko vás přiměje, abyste si své snímky opravdu zasloužili.“

„Geografický záběr projektu je obrovský – dalo by se říci, že je tak velký jako území samo,“ uvádí. „Je tu velmi málo silnic a počasí se neustále mění. V některou roční dobu tak mohou být určité oblasti prakticky nepřístupné. Je to místo, na které jsem se musel jako fotograf naučit patřičně reagovat, protože jsem běžně nepracoval s tak rozlehlou a prázdnou krajinou.“

Tobias prozrazuje, že mu s prací pomáhají fotoaparáty Sony Alpha, včetně Alpha 7R IV, a objektivy jako například FE 16-35mm f/2,8 GM, FE 24-70mm f/2,8 GM, FE 70-200mm f/2,8 GM OSS II a FE 100-400mm f/4,5–5,6 GM OSS. „Vzhledem k nedostatku cest tu chodíme pěšky, jezdíme na lyžích nebo používáme sněžné skútry,“ uvádí, „a proto je nesmírně důležitá malá velikost a hmotnost. A snad ještě důležitější je to, jak si fotoaparát a objektiv poradí s extrémními teplotami. Zažil jsem fotografování ve sněhové bouři a při teplotách -40 ºC a nikdy mě nezklamaly.“

„A protože pro letecké snímky, video a denní a noční krajiny chci mít odlišné vybavení, není to jen o přenosnosti na jednotlivých výpravách,“ dodává. „Tím myslím, že na delší cesty si toho s sebou můžu vzít víc. Obvykle si sbalím vše, co mám. Na divočině je skvělé, že výbavu, kterou nepoužívám, můžu klidně nechat ve stanu, protože ji tam nemá kdo ukrást!“

Jedním ze způsobů, kterými Tobias ztvárňuje krajinu, je prostřednictvím fotografií pořízených z vrtulníku. „To znamená, že můžu pokrýt větší plochy a samozřejmě díky Full-Frame snímačům s vysokým rozlišením a stabilizaci obrazu fotoaparátů Sony mi nevadí ani vibrace letounu, odkud můžu pořídit kvalitnější snímky než pomocí dronu,“ říká.

Snad nejpůsobivější Tobiasovy snímky jsou ty, na nichž je vyvážena krajina s přítomností člověka. „Tam venku si hodně pohrávám s kompozicí lidí na snímcích, ať už jsem to já sám, mí kamarádi, nebo místní Sámové,“ vysvětluje. „Dává to do kontextu velikost a také drsnost divoké přírody a divákovi to pomáhá vžít se do mé kůže. Jinak je obtížné tomuto ztvárnění porozumět.“

Tento přístup zjevně funguje, zejména na snímcích zachycujících loďky a kajaky křižující panenská jezera v této oblasti, kde by jinak toto vyobrazení hraničilo s abstrakcí. „Také jsem zjistil, že snímky tohoto typu spíše než na malé obrazovce fungují lépe jako velkoformátové výtisky, kde mají diváci tendenci plně se do nich ponořit a vnímat je,“ zmiňuje.

Opěvování divoké přírody je samozřejmě spojeno také s nebezpečím, konkrétně s tím, že se sem vydá hodně lidí, což změní charakter místa, nebo ho dokonce poškodí. „To je určitě jednou z věcí, kterých je třeba se obávat,“ připouští Tobias. „Pokud tedy do takovýchto koutů zavítáte, musíte se chovat odpovědně. Naštěstí mnohá z těchto míst ani nemají jméno nebo jsou velmi obtížně dostupná, a tak většinu lidí vůbec nenapadne se tam vydat. A když se mi podaří vyfotografovat nějaký ohrožený druh, jako jsou třeba lišky polární, dávám si vždy pozor, abych nezveřejnil nic, co by prozradilo, kde se dané místo nachází.“

„Například chci ukázat, jak klimatické změny přispívají k ubývání ledovců na masivu Kebnekaise a jak na to reagují domorodí Sámové. A také chci zachytit další věci, jako třeba těžbu a odlesňování. To, co jsem zde zažil, ve mně probudilo pýchu ve švédskou krajinu i v sebe samotného. Když jsem začínal, šlo mi jen o to, vyfotit snímek, který bych mohl ukázat doma, ale teď je to stejnou měrou také hodně o dobrodružství, zkoumání a možnosti vyskytovat se na tomto místě. I pokud bych už Laponsko nefotografoval, vracel bych se sem znovu a znovu. Ale díky vybavení Sony se mi snad také podaří přispět k ochraně této oblasti.“