Poloostrov Ras Nouadhibou nacházející se na členitém pobřeží Atlantského oceánu v severozápadní Africe je nehostinný, 60kilometrový pás vysoko se tyčících útesů, ostrých skalních výchozů a širokých větrem bičovaných pláží. Na tomto místě s řadou roztroušených vraků lodí a rozpadlých opuštěných domů se lidem nežije zrovna lehce. A to je jistě důvod, proč se i navzdory své nepřízni stalo doslova rájem pro divokou přírodu.

Je to místo, kde se znovu objevují poslední jedinci tuleňů středomořských, tedy druhu, který je ve vodách, jejichž jméno nese, téměř vyhynulý. Ironické je, že když na kontinent dopadají poslední paprsky zimního západu slunce, Ras Nouadhibou vítá tuleně novým úsvitem. „Projekt na záchranu tuleňů středomořských je nejdelší a nejambicióznější počin, jaký kdy byl pro ohrožený živočišný druh uskutečněn,“ vysvětluje fotograf Tony Peral, jehož úkolem je dokumentovat úsilí ochránců přírody a jejich rozkošných chráněnců.

„Na přelomu roku 2022 a 2023 bylo mým úkolem pomáhat nevládní neziskové organizaci CBD Habitat & Annajah vytvořit soubor fotografií a videozáznamů této poslední zbývající kolonie, kde se rodí mláďata,“ pokračuje. „A být součástí tohoto ambiciózního projektu byla velice zajímavá příležitost. Byl to bezpochyby jeden z nejúspěšnějších projektů na záchranu ohroženého druhu na světě – měřítko úspěchu, které obnášelo 20 let tvrdé práce.“

Projekt se zaměřoval na zajištění a ochranu míst pro páření a míst přirozeného výskytu obecně prostřednictvím monitorování a ochranných opatření – opatření, která dříve velmi chyběla. „Až do roku 2001,“ vysvětluje Tony. „Do té doby neměla tato na světě poslední velká kolonie tuleňů středomořských naprosto žádnou ochranu. Rybářské lodě nezákonně kladly své sítě před jeskyněmi, v nichž se tuleni pářili, a traulery zase rybařily velmi blízko u břehu a smetly vše, včetně tuleňů.“

„Podél tohoto pobřežního pásu je hojnost ryb, a je tedy bezpochyby jedním z nejlepších míst na pobřeží Atlantiku, kde mohou tuleni najít nepřetržitou zásobu jídla,“ říká Tony. „Dříve se ale tuleni přirozeně množili na široce otevřených plážích poloostrova. Kvůli odvěkému pronásledování se však uchýlili do jeskyní, a uzavřeli se tak do prostředí, které je pro ně mnohem nebezpečnější a nepřívětivější, než by chtěli, a kde je také velmi vysoká úmrtnost jejich mláďat.“

„V roce 2001 však vznikla pobřežní rezervace pro tuleně,“ pokračuje, „a ve spolupráci s místními rybáři to přineslo nepřetržitou celoroční ochranu jeskyní v Cabo Blanco, kde se tuleni rozmnožují. Výhoda těchto opatření je zcela zjevná. Kolonie se nyní co do velikosti ztrojnásobila, což znamená, že můžeme přejít k dalšímu kroku, kterým je začít vracet tuleně na pláže, kde se dříve rozmnožovali.“

Přestože se tuleňům na březích Ras Nouadhibou začíná zase dařit, nelze říct, že se jedná o ideální místo pro fotografování. „Na tomto poloostrově je drsné prostředí i za nejlepších podmínek,” potvrzuje Tony. „Ale vzhledem k tomu, že jsme fotografovali v zimě a že je toto místo v podstatě vmáčknuté mezi oceánem a pouští, jsme si já, můj tým i mé vybavení museli sáhnout za hranice našich možností. Kvůli místnímu terénu je navíc velmi těžké najít správné úhly pro práci. Veškeré pátrání po tuleních a jejich pozorování probíhá v podstatě z vrcholu útesů. Většinu dní jsme fotografovali v podmínkách, kdy na nás z jedné strany vanul písek z pouště a pod útesy pod námi bouřily obrovitánské vlny.“

„Abychom natrefili na tuleně, kteří se vydali na lov ryb, museli jsme navíc urazit řadu kilometrů po pobřeží,“ pokračuje Tony, „a to od rána do večera, abychom se přizpůsobili jejich aktivitě. To vše znesnadňovala skutečnost, že jsme pracovali na místě bez elektřiny. Museli jsme si tedy vytvořit strategii, abychom mohli používat vybavení a zároveň stahovat a zálohovat záznamy, protože jsme paměťové karty plnili videi v rozlišení 4K.“

Pro dosažení úspěchu byla rozhodující odolnost vybavení Sony Alpha,“ říká Tony, který při práci na projektu běžně používal dvě těla fotoaparátů. „Primárně fotoaparát Alpha 1 a pak také Alpha 9 nebo Alpha 7 v závislosti na typu práce, do které jsem se pouštěl. Mezi mé hlavní objektivy patřil FE 600mm f/4 GM OSS, který byl nepostradatelný pro rozpoznání tuleňů z vrcholu útesů, a také modely FE 100-400mm a FE 70-200mm se zoomem. Můžu potvrdit, že jde o fotografické vybavení nejvyššího technologického kalibru. Přestože je neustále bičováno větrem plným prachu, soli a písku, jeho výkon a odolnost byly to nejlepší, co by si fotograf zvířat ve volné přírodě mohl přát.“

Jakkoli byly podmínky náročné, pobřeží bylo stále okouzlující. „Protože jsem znal příběh tohoto zvířecího druhu, bylo to o to zajímavější,“ říká Tony. „Tato kolonie si našla útočiště na tak odlehlém a osamělém místě, že tu opravdu můžete ocenit divokost a nedotčenost přírody, kam až oko dohlédne. Je to jedinečná kombinace, kde jsou klid a nevlídné klima v harmonickém sepětí.“

Bylo to také místo, které ho inspirovalo k vytvoření dalších úžasných snímků. „Obzvlášť se mi líbí záběry na tuleně zblízka,“ říká. „Díky své přirozené zvědavosti vykukují z hlubin a zaměřují svou pozornost na cokoli, co se děje na vrcholu útesu. Pro mě však bylo také důležité dokumentovat tvrdou práci odborníků, kteří se starají o bezpečnost tuleňů a jejich prostředí. Trávili jsme s nimi čas v táboře a jejich odhodlání bylo obdivuhodné. Jejich úkolem je průběžně monitorovat celou oblast rezervace a její kolonii, aby identifikovali případné hrozby a ověřili, že se zvířatům dobře daří.“

„Věnovali jsme také čas fotografování interakcí mezi místními rybáři a jejich sousedy,“ vzpomíná. „Díky tomuto projektu, který jim pomáhá vytvořit odpovědný a udržitelný způsob rybaření, začali časem tuleně respektovat a brát je jako dalšího hráče ve hře.“

„Fotografie může tuto podporu a osvětu jen posílit,“ říká Tony. „Bylo nesmírně důležité dokumentovat projekt ze všech různých hledisek: po sociální, ochranářské i environmentální stránce, a to vše společně s tuleni a jejich jeskyněmi. Prostřednictvím těchto snímků a videozáznamů můžeme pomoct lidem pochopit rozsah a úspěch projektu, který by jinak neviděli, protože probíhá na tak vzdáleném místě.“

„Projekt na ochranu tuleňů středomořských bude pokračovat ještě řadu let,“ dodává závěrem, „a až bude dosaženo vhodného počtu jedinců v kolonii, budou tuleni středomořští vypouštěni na nová místa, kde bude možné založit nové kolonie, a snad je bude možné vrátit i zpět do Středomoří. Na vlastní kůži jsme se přesvědčili, jak může jeden z nejdéle probíhajících projektů na ochranu živočišného druhu před vyhynutím vzkvétat a růst. Doufám, že se na něm budu podílet i nadále, abych mohl tento vývoj sledovat a dokumentovat prostřednictvím svých fotografií.“

„Jsem pevně přesvědčen o tom, že fotografie může zvyšovat povědomí, a domnívám se, že fotograf zvířat ve volné přírodě musí mít k přírodě speciální vztah. Podle mě by měla být naše práce nějakým způsobem úzce spojena s ochranou přírodního dědictví.“