„Jednou z věcí při práci na projektu konceptuální, výtvarné fotografie,“ upozorňuje Kaupo Kikkas, „je skutečnost, že práce na tvorbě snímků probíhá mnohem více mimo fotoaparát než při běžné fotografii. Člověk může strávit rok a půl vymýšlením a plánováním nebo hledáním vhodného místa a samotné focení je pak hotové během pár hodin.“

„Takhle pomalé to ale nebývá ve všech případech,“ směje se a pokračuje: „někdy se obrazy objeví během okamžiku. Skutečnost je ale taková, že dokončení takových projektů může trvat i deset let. Jakmile se věci dají dohromady a dílo je hotové, člověk je pokaždé sebekritický, ale z tvůrčího hlediska může tento proces přinášet hluboké uspokojení.“

Kaupo dělí svůj čas mezi úspěšnou kariéru kreativního fotografa hudby, který fotí obálky časopisů, plakáty a obaly alb, a výtvarné projekty, jako je Inner Cosmos. A Kaupo se domnívá, že především v této druhé oblasti může ukázat své hloubavější vlastnosti. „Mohu vytvářet snímky, které kladou otázky o charakteru lidstva a světa, který jsme vytvořili,“ vysvětluje.

Tento procítěnější a promyšlenější typ fotografie je jistě v rozporu s většinou snímků, kterých se nám každý den dostává, a Kaupo tvrdí, že podobné projekty se mohou v záplavě snímků jen těžko zviditelnit. „Množství fotografií na světě je tak extrémní, že bývá obtížné objevit serióznější autory, protože nejsou tak okouzlující. Nepřinášejí okamžitý záchvěv potěšení jako krásné záběry tropických ostrovů, divoké přírody nebo modelek. Je však důležité tyto prostory konfrontovat a staromódní umělecká fotografie v tom zažívá jistou obrodu. A i když spousta konceptuálních fotografií obsahuje aspekty bolesti nebo obav o planetu a lidský život, vždy se snažím pořizovat snímky jemným a podmanivým způsobem, který je i přes to všechno esteticky líbivý.“

Tento projekt, který je surrealistickou souhrou sociálně-antropologických otázek, literárních inspirací a mytologických výjevů, je vyveden ve strohém černobílém provedení a jeho cílem je procvičit mozek diváků stejně jako jeho tvůrce, říká Kaupo. Ve své vystavované a knižní podobě obsahuje krásný originální soundtrack a pasáže textů od přispěvatelů i samotného Kaupa. „Častým požadavkem výstav výtvarného umění je písemný doprovod,“ vysvětluje, „ačkoli diváky často žádám, aby si snímek nejprve prohlédli sami a položili si otázku, co pro ně znamená, než začnou přejímat myšlenky ostatních vyjádřené slovně. Právě to může být nejčistší způsob reakce.“

Pokud jde o fotoaparát Sony Alpha 7R IV, Kaupo přiznává, že ho používá „neuvěřitelně staromódním způsobem s manuálním ostřením, jednotlivými snímky… moje chvála se proto týká především úžasné kvality této technologie. S takovým fotoaparátem nemusíte řešit žádné technické nástrahy, které by vás stály čas nebo znemožňovaly použití dané lokace. Můžete tak rychle dosáhnout toho, co potřebujete.“

„Díky jeho dynamickému rozsahu a kvalitě obrazu,“ pokračuje, „se nemusíte zabývat přidáváním světel nebo zvyšováním hodnoty ISO. Velikost souborů a čistota při vyšších hodnotách ISO znamená, že umělce čeká jen velmi málo omezení. Některé z vystavených výtisků jsou dlouhé 1,5 m. A jsou pořízeny při citlivosti ISO 800 bez obav o šum. V případě tisku o velikosti obálky časopisu můžete bez problémů pracovat s hodnotou 3 200. Na půl stránce je to 6 400 – úžasné!“

Tuto kvalitu doplňují objektivy Alpha, které používá, říká Kaupo. „Chtěl bych pochválit i objektivy, protože když děláte tyto velké tisky, je to extrémně náročné na optiku. Fotografie se vždy tvořily ve velkém měřítku, ale nikdy ne v takové kvalitě, jaké můžete dosáhnout s objektivem FE 24-70mm f/2.8 GM.“

Bez ohledu na délku plánování nebo efektivitu realizace je nutné projekt dotáhnout do konce, a to je stejně tak kreativní rozhodnutí jako jakákoli jiná část. „Platí to pro každého výtvarného umělce, hudebníka nebo spisovatele. Vždy vyprávíte příběh, dáváte věci dohromady, ale potřebujete signál, že je hotovo. U každého sólového projektu se hodně dohadujete sami se sebou. Jste žalobcem, obžalovaným a soudcem v jedné osobě a musíte rozhodnout o konci. V tomto případě byl úplně posledním obrazem výstavy snímek „Angel of Conclusion“ (Anděl závěru). Tento snímek zachycující sluneční světlo skrze mraky byl paradoxně jedním z těch nejméně plánovaných. Objevil se prostě tak, jak bylo potřeba. Opravdový dar přírody.“