Boj o les

Dokumentární fotograf Alessandro Grassani s fotoaparátem Sony Alpha 7R III v ruce stojí uprostřed keňského lesa Mau a chystá se pořídit portrét, na kterém bude Babu Maua. Tento 76letý příslušník kmene Ogiek, zachycený v tradičním oděvu na nejvzdálenějším a nejposvátnějším místě lesa, provádí obřad na počest lesních duchů. Jeho počínání snad přinese kmeni dobrou sezónu dešťů a dobrou úrodu. Vzhledem k palčivým reálným hrozbám je to symbolické gesto.

Portrét je určen pro kalendář nazvaný Hrdinové boje proti klimatickým změnám, který propaguje italská nevládní organizace. Pro Alessandra představuje malý kousek znepokojivého příběhu. Ve chvílích strávených společně mu Babu Maua vyprávěl, jak důležitý je les pro kmen Ogiek. „Je to jejich domov, místo, kde žijí, a dává jim víc než jen potravu a zvěř, kterou loví. Je pro ně také nejdůležitějším zdrojem léčivých bylin.“

Lesní domov Ogieků se potácí mezi odlesňováním a ekologicky udržitelnou záchranou. Je největším horským lesem ve východní Africe a současně i nejdůležitější zásobárnou vody v Keni. Na vodě z jeho řek je závislých zhruba 130 milionů lidí. Dnes však les pokrývá čtvrtinu původní plochy. Nemilosrdně se do něj zakousli lidé, aby z něj vytěžili palivové dříví a získali zemědělskou půdu pro zahraniční nadnárodní společnosti. Postavily se proti tomu nevládní organizace Mani Tese a Milánská univerzita. Zasazují se o práva kmene Ogiek a zapojují jeho příslušníky do boje proti odlesňování prostřednictvím udržitelných projektů. Obhajují také jejich právo být uznáni jako vlastníci a hospodáři na půdě svých předků.

Alessandro splnil zadání a pořídil portrét, a navíc na sebe vzal úkol zdokumentovat tento zápas v srdci lesa Mau. „Vyprávět příběh prostřednictvím fotoaparátu,“ objasňuje, „pro znamená odhalit, co se odehrává, ale neukazovat realitu moc na přímo. Mám za to, že fotografie, i ta dokumentární, nesmí poučovat, aby se nestalo, že bude postrádat charakter. Nejdůležitější je zaujmout diváka, zatlačit na něj, ukázat hlubší význam, aby chtěl vidět víc a nechal se do sdělení vtáhnout.“ Alessandro své snímky doplňuje o příběhy a svědectví lidí, které fotografuje. Vzniká tak ucelený a mimořádně působivý záznam.

Vedle fotoaparátu Sony Alpha 7R III pracoval jen s jedním objektivem: FE 24–70 mm f/4 ZA OSS. Zvolil jednotný záběr, aby byl projekt esteticky vyváženější. Jak ale říká: „Jde hlavně o to, že tento objektiv vás nutí hodně se přiblížit k lidem, které fotografujete. Přivádí vás k většímu osobnímu kontaktu, takže mezi fotografem a jeho subjektem musí panovat důvěra, a to je na výsledných snímcích vidět.“

Kromě toho byla naprosto zásadní schopnost fotoaparátu Alpha 7R III „zaměřit se na objekt v těchto extrémních světelných podmínkách bez nutnosti použít iluminátor AF. Nemůžu riskovat, že naruším intimitu takových okamžiků, a dopad, jaký by to mělo na mé snímky,“ vysvětluje Alessandro. „A vzhledem k tomu, že Alpha 7R III navíc dokáže fotit v naprosté tichosti, podařilo se mi zachovat a zachytit atmosféru, aniž bych zasahoval do soukromí lidí, kteří nejsou zvyklí na to, že je někdo fotografuje. Pomohly mi také další funkce, jako třeba výklopný LCD displej. Dodaly záběrům hloubku a umožnily mi měnit perspektivu.“

Alessandro pobýval a pracoval po celé týdny v tropickém prostředí a mohl se přitom spolehnout na skvělou odolnost fotoaparátu Alpha 7R III proti počasí a na baterie s dlouhou výdrží. „Les je na některých místech více než 3 000 metrů nad mořem,“ vzpomíná, „byla tam vysoká vlhkost, neustále se honily dešťové přeháňky a noci jsem trávil ve stanu, kde nebylo možné dobít baterie. Měl jsem s sebou jen čtyři baterie a každá mi vydržela jeden až dva dny, takže jsem mohl týden fotografovat bez nabíjení, a to je u takových projektů naprostá nutnost.“

Byl svědkem boje Ogieků proti odlesňování i úsilí Keňské lesní správy, a tak v příběhu, který zachytil, nechyběly ani nezdary. Na kilometry daleko bylo vidět kouř a plameny a stávalo se, že dorazil na místo, kde z lesa zbyla jen sežehnutá zem. Některé záběry dokonale vystihují pocit marnosti, který zažívají vojáci, když bojují proti mnohem mocnějšímu neviditelnému nepříteli a často dorazí příliš pozdě.

Naděje však zůstává. „Fotografie vždy byly působivým nástrojem ke zvyšování povědomí,“ uvádí Alessandro na závěr, „a dokumentárním fotografům se v minulosti prostřednictvím snímků vždy dařilo zaujmout a vyvinout tlak nejprve na veřejné mínění a posléze na politickou třídu, aby prosazovala reformu a změnu. Když vezmu do ruky fotoaparát, líbí se mi pomyšlení, že navazuji na tuto tradici a na tyto ideály, i v době internetu a sociálních médií. Přivádí mě to do míst, jako je les Mau, kde snad moje záběry pomohou něco změnit.“