„U podobných projektů je dobré, když máte představu, čeho chcete dosáhnout,“ říká umělecký fotograf Julien Mauve. Vzápětí s úsměvem dodává: „Ale ta představa by neměla být příliš detailní.“
Julien popisuje proces tvorby fotografických projektů, které byly pro jeho kariéru určující. Projekty jako Pozdrav z Marsu, Po zhasnutí světel a zatím poslední Ostrov vážek získaly mezinárodní ohlas. V současné době se soustředí téměř výhradně na ně: pořizuje a upravuje snímky a představuje je divákům online, na výstavách a v knihách.
Samozřejmě tomu tak nebylo vždy. „Začínal jsem jako většina lidí pořizováním památečních snímků přátel a rodiny. Brzy jsem však chtěl vyjádřit něco víc než jen vytvořit památku. Chtěl jsem vyprávět příběh.“
S prací na projektech začal v roce 2011 s použitím fotoaparátu Sony α99 a svého rozhodnutí nikdy nelitoval.
Svůj zatím poslední projekt Ostrov vážek nafotil Julien v Japonsku během dvou let a celkem čtyř cest. Nápad dostal náhodou. Při cestách po Japonsku si všiml, že „výstavba probíhá téměř výhradně na pobřeží ostrovů. Když jedete přes vnitrozemí, krajina bývá neosídlená. Lidí je tu málo, zato můžete vidět stavby, které pohlcuje příroda. Přiměje vás to k úvahám nad měnícím se vztahem člověka k přírodě.“
Opuštěné pozůstatky průmyslových staveb a další známky civilizace na Ostrově vážek jsou postupně pohlcovány přírodou. Působí to jako místo z nějakého temného katastrofického příběhu z budoucnosti. Julien je dobrý vypravěč a dokáže spojit nesourodé prvky do celku, který tím nabývá význam.
Tyto snímky například nebyly pořízeny na jednom místě a dokonce ani ve stejném ročním období, přesto však působí podobně.
Některé snímky jsem pořídil na Okinawě, jiné na severu, a to v různých časových obdobích. Chtěl jsem dosáhnout podobného vzhledu snímků, aby celková atmosféra byla podle mých představ. Proto jsem fotil hlavně ráno bez přímého slunečního světla. Kromě podobnosti námětů hodně záleželo také na úpravách barev, tónování a gradingu finálních snímků. Dosažení konzistentní estetiky bylo jedním z cílů projektu.
Jak tedy Julienovi v tomto ohledu pomáhá jeho Sony Alpha? Při hledání nástupce za model α99 objevil řadu α7R. Od fotografa byste očekávali výčet technologií, které považuje za vynikající. Julien má jako vizuální umělec odlišný přístup. Zajímá ho naopak, co fotoaparát nedělá.
„Jako umělec si myslím, že je dobré na fotoaparát při práci vůbec nemyslet. Používat ho jako nástroj, ale nevnímat ho. To umožňují jen některé fotoaparáty. Řada α7R reaguje velmi rychle a funguje intuitivně, takže je snadné soustředit se na to, čeho chci dosáhnout, a ne na nástroj, který používám. Aparát je lehký tak, že jej ani nevnímáte, a velmi rychle reaguje. K focení je vždy připravený během zlomku sekundy.“
Julien při své práci nikdy neví, odkud přijde inspirace. Putuje z místa na místo a hledá dokonalou scénu, kterou by mohl zachytit.
„Abych mohl reagovat i na události, které trvají jen několik sekund, fotoaparát mám vždy u sebe. Rychlost reakce je tedy životně důležitá.“ Ze stejného důvodu fotí s rychlými teleobjektivy. Často na jedno tělo nasadí objektiv 70–200 mm f/2,8 G Master a na druhé 24–70 mm f/2,8 G Master. „Jsem tak připravený prakticky na každou situaci.“
Julien spoléhá na vysoké rozlišení a vynikající kvalitu snímků, které pořizují aparáty řady α7R. Je to důležité zejména u fotografií, které budou vystaveny v galeriích.
„Své práce publikuji v časopisech a knihách. Také je vystavuji jako velkoformátové výtisky v galeriích, a proto velmi záleží na jejich kvalitě. Pro výstavu mé zatím poslední série jsem pořizoval výtisky široké jeden metr. Nebyl to žádný problém.“
Vraťme se zpět k procesu tvorby a k tomu, zda je to plánovaná, nebo neplánovaná cesta. Pro Juliena cesta od nápadu k dokončenému projektu se všemi překvapeními a změnami kurzu znamená měsíce i roky cílevědomé práce.
„Můj proces focení spočívá v tom, že hledám scény, která vyprávějí nějaký příběh. Následuje editace, která bývá často bolestivá. Máte 50 nebo 60 snímků, ze kterých potřebujete vybrat 20. Necháte jenom ty dobré, které daný příběh nejlépe zachycují. V určité chvíli se ale potřebujete zastavit a podívat se na vybrané snímky s odstupem znovu, zda působí tak, jak mají.“
Pokračuje: „Může se stát, že kvůli správnému zachycení příběhu musíte něco změnit, nebo dokonce začít znovu. Je to jako když se potápíte. Pod vodou, uprostřed akce, nemůžete vidět celek. Musíte se někdy vynořit, zorientovat se a pak se potopit znovu.“