Když se v roce 2021 svět stále ještě vzpamatovával z covidových lockdownů, dokumentární fotograf Andrea Frazzetta si začal při cestách do parku se synem všímat něčeho zvláštního. „Během několika prvních návštěv se můj kluk bál,“ svěřuje se. „Prostředí bylo cizí a znepokojující. Uvědomil jsem si, že až dosud žil prakticky neustále v ‚krabici‘. A i když moje zkušenost byla samozřejmě jiná, cítil jsem podobnou potřebu zbavit se traumatu a ztráty, kterou jsme zažili v minulém roce.“

Jako rodič Andrea věděl, že musí něco udělat. Potřeboval svému synovi pomoci navázat kontakt s přírodou a doufal, že i on sám najde v přírodě trochu radosti. Naštěstí se tyto dvě věci brzy vzájemně propojily a přidala se k nim možnost využít Andreovy fotografické dovednosti k něčemu příjemnému. „Všechny školy byly stále zavřené, a tak jsme začali přemýšlet o jiné cestě,“ vysvětluje. „Našli jsme tuto cestu ‚přírodního vzdělávání‘ – školky, které motivují děti, aby se učily venku místo ve třídách. Zapsali jsme syna do jedné takové na venkově poblíž Milána a já jsem byl tím vším okamžitě ohromen. Jak děti prožívaly pobyt v přírodě, jejich zážitky a vizuální dojem z toho všeho.“

Takže jen několik měsíců po náročném fotografování vyčerpaných lékařů a sester na covidovém oddělení v Bergamu se Andrea ocitl na úplně jiném místě, fyzicky i emocionálně. A přestože se jednalo o změnu oproti jeho obvyklým tématům, touha vyprávět příběh zůstala, stejně jako dovednosti, které k tomu potřeboval.

„Jako dokumentárnímu fotografovi mi tyto školy připadaly jako skvělá příležitost,“ vysvětluje, „a jako něco, z čeho by mohlo mít prospěch mnoho dětí, kdybych školy dokázal propagovat prostřednictvím fotografií. Ještě před covidem jsme všichni trávili příliš mnoho času v těchto ‚krabicích‘, ať už šlo o domy, školní třídy nebo kanceláře.“

Začal tedy lesní školou svého syna v Miláně a následující tři měsíce fotografoval šest různých přírodních školek, přičemž v každé z nich pracoval týden až deset dní. „Taková místa najdete po celé Itálii,“ vysvětluje, „některá jsou na venkově mimo města, jiná v horách nebo u pobřeží. A bylo úžasné je vidět.“

Andrea říká, že kvalitní podání příběhu těchto míst závisí na kombinaci práce v terénu, technických vlastností jeho fotoaparátů Alpha a hlavně na čase. „Když pracuji pro časopisy nebo noviny, mám obvykle na zakázku jen málo času,“ vysvětluje, „ale na tento projekt jsem dostal grant od National Geographic Society, která pomáhá fotografům pracovat v jejich komunitách. Tento čas navíc mi pomohl lépe proniknout do každého místa a dokonce změnil styl snímků, které jsem pořídil.“

Fotoaparáty Sony Alpha 7R III a 7R IV pomohly Andreovi v různých směrech. „Stejně jako při běžné práci jsem používal dvě těla, abych nemusel měnit objektivy,“ říká, „takže mi dost pomohlo, že jsou těla malá a lehká. Většinu záběrů jsem navíc pořizoval tak, že jsem komponoval s využitím displeje a vyklopil ho, abych mohl fotit v úrovni pasu nebo níže. Pomohlo mi to se dostat do úrovně očí dětí a také nebylo tolik vidět, že fotím. Když přiložíte fotoaparát k oku, lidé, včetně dětí, budou reagovat jinak.“

Andrea uvádí, že zásadní byla také schopnost fotoaparátů Alpha 7R fotit tiše, stejně jako jejich rychlost zaostřování. „Tichá závěrka mění dokumentární tvorbu k nepoznání,“ vysvětluje, „protože jde o další způsob, jak pracovat naprosto svobodně a pravdivěji. Pokud jde o automatické ostření fotoaparátu, je naprosto mimořádné. Ano, měl jsem více času než obvykle, ale to neznamená, že jsem si mohl nechat uniknout prchavé okamžiky. Dokonce i při použití rychlých objektivů, jako je FE 50mm f/1.4 ZA, jsem vždy dosáhl perfektního zaostření během zlomku sekundy.“

„Zábavné je, že po těchto týdnech strávených pozorováním dětí v přírodě si všímám, že působí soustředěněji než ve třídě,“ uzavírá Andrea. „Nečekal bych to, ale jsou klidnější. Z tohoto důvodu se musíme nad způsobem vzdělávání skutečně zamyslet. Je zřejmé, že existuje lepší způsob.“

A změn si všiml i na sobě. „Protože jsem snížil četnost fotografování a více jsem nad vším přemýšlel, nejspíš se to projevilo i na snímcích. Liší se od záběrů, které běžně dělám, jsou mnohem klidnější a decentnější, což podle mě odráží přírodní prostředí.“

„Domnívám se, že během covidu mnoho z nás přemýšlelo o změně svého života,“ dodává, „ale kolika z nás se to povedlo? Skutečnost, že jsem prostřednictvím tohoto projektu našel spojení s přírodou, pro mě byla velkou šancí. Cítil jsem se díky tomu šťastný. Šťastný, že jsem naživu, šťastný, že jsem svědkem toho, jak tyto děti poznávají svět přírody, a šťastný, že mohu být opět fotografem.“