Město Iquitos v severním Peru, uhnízděné na okraji řeky Amazonky a obklopené deštnými pralesy plnými života, se proslavilo jednou věcí. Je to největší město na světě, do kterého se nelze dostat po silnici. Ano, kromě malých silnic, které vedou jen do okolních vesnic nebo do zelené divočiny, se tam skutečně dostanete pouze letadlem nebo lodí. „Je to pozoruhodné místo,“ říká Natan Dvir, „a také místo, které je tak vzdálené, jak jen může být.“ V dokumentární fotografii znamená neobvyklost často příležitost a podle Natana je Iquitos takových příležitostí plné. „Od domů postavených na vysokých kůlech pro případ povodní přes plovoucí trh v Belénu až po armádu pestrobarevných mototaxi – život tam má neuvěřitelnou rozmanitost a hloubku,“ říká. „Lidé jsou tam úžasní a setkání s nimi může být opravdu hlubokým zážitkem, takže je radost to zachycovat.“

„Pro mě,“ pokračuje, „je pouliční fotografie oslavou života a výsledkem mé fascinace lidmi. V Peru panuje uvolněnější atmosféra než na mnoha jiných místech a lidem často lichotí, že se o ně zajímáte. Můj přístup je však charakterizován především úctou a poctivostí.“ „Raději než objektivizovat fotografované osoby, k čemuž může docházet při fotografování z dálky nebo příliš nenápadným způsobem, dávám přednost interakci,“ vysvětluje Natan. „Často nezačnu fotit hned, ale nejprve se porozhlédnu a snažím se vcítit do daného místa. Díky tomu je moje práce promyšlenější, protože se nenechám ovlivnit okamžitou vizuální stránkou situace. To s sebou nese určitá rizika, protože to může změnit chování lidí, nebo mi někdy mohou dát najevo, že vůbec nechtějí, abych je fotil. Ale v zásadě je to mnohem úspěšnější přístup a hlavně se tak vyhnete objektivizaci lidí.“

„Měřím 195 cm, takže se stejně nemůžu schovat,“ směje se, „ale obecně se snažím být na očích, aby lidi nebyli překvapení. Když mě něco zaujme, přiblížím se, třeba vyměním objektiv, a mohu tak sledovat, jak reagují. Na téměř všech zde uvedených fotografiích bylo zřejmé, co dělám. Někteří lidé mi dokonce nabídli něco k pití nebo mě pozvali k sobě domů. A čím déle se na daném místě pohybuji, tím více na mě lidé zapomínají a chovají se přirozeně.“ „Dalším způsobem, jak fotografovat s ohledem na druhé,“ říká, „je najít scénu, která se vám líbí, vytvořit si kompozici a pak prostě čekat, až do ní vstoupí život. Opět platí, že je třeba dávat jasně najevo, co právě děláte. Pokud se někdo nechce vyfotografovat, může tak prostě odejít.“

Natan k tomu často upřednostňuje kratší ohniskové vzdálenosti, které přinášejí další výhody. „Portréty, které izolují fotografovaný objekt, mohou být fascinující, ale já dávám přednost kontextu,“ vysvětluje. „Zahrnutí okolí pro mě vytváří mnohem zajímavější kompozici a rád tvořím snímky s bohatou texturou, na nichž se objevuje více hlavních postav. Často se snažím vyvážit dynamický hlavní motiv doplňkovými prvky, jako je například žena při praní nebo lidé na trhu. V každém z nich se skrývá několik portrétů a čím déle si snímek prohlížíte, tím více v něm objevíte. Mým úkolem je spojit v daném okamžiku estetickou a vypravěčskou hodnotu.“

„Při fotografování jsem velmi vybíravý,“ pokračuje, „a málokdy pořizuji více než 3 snímky za sekundu, přestože mé fotoaparáty Sony dokáží fotografovat mnohem rychleji. Moje metoda je zůstat v přítomnosti a identifikovat daný okamžik, ne doufat, že to fotoaparát udělá za mě. Fotoaparáty Alpha 7R V a Alpha 1 byly klíčové při nedostatečném osvětlení. Oba modely se vyznačují vynikajícími parametry v oblasti šumu, takže mohu běžně fotografovat při citlivosti ISO 6400. To, jak se tím v tmavém prostředí zkracuje expoziční čas, rozhoduje o tom, zda si snímek mohu ponechat, nebo zda ho mám raději smazat. Výkon automatického ostření jeho fotoaparátů při slabém osvětlení je také vynikající, říká Natan. „Automatické ostření od Sony dokáže úžasně automaticky rozpoznat objekty, ale při mé pouliční fotografii ho ve skutečnosti používám mnohem tradičnějším způsobem – fotím v režimu jednoho snímku a pro maximální přesnost využívám ostření na velmi malou plochu. Funguje to perfektně a mohu tak zaostřit i na slabě osvětlených místech, kde můj předchozí fotoaparát potřeboval pomoc.“

„Vždy komponuji přes elektronický hledáček, ne pomocí zadní obrazovky,“ říká, „protože se tak mohu plně soustředit na to, co se odehrává přede mnou a kolem mě. A také velice rád používám živý histogram v EVF. Moje expozice tak jsou vždy zcela přesné.“

Všechny technické výhody jeho fotoaparátů přispívají k lepšímu spojení s lidmi, se kterými se setkává, říká Natan, a tudíž k autentičtějším snímkům. „Pokud je můj přístup k pouličnímu fotografování zaměřen na oslavu života,“ říká na závěr, „nemohu to dělat s fotoaparátem, který by mi překážel.“