Systém newyorského metra sestávající ze 472 stanic a tras o délce téměř 700 mil vytváří neustále se rozvíjející příběh, který se odehrává v reálném čase. Metro jezdí 24 hodin denně a nabízí změť nejrůznějších možností. Jak tedy může fotograf v tomto neutuchajícím provozu a pohybu vystihnout klíčové momenty? Jak prozrazuje Natan Dvir, může se to podařit jen díky naprosté oddanosti pro věc.

„Na těchto nástupištích,“ vysvětluje Natan, „jsou přijíždějící a odjíždějící vozy metra jako opona pohybující se po divadelním jevišti. Každý nově přijíždějící vůz uvádí na scénu nový akt. Noví lidé, nová gesta. Je tu tedy hodně k vidění.“

„Vždy toužím po něčem skvělém,“ pokračuje, „a u tohoto projektu pro časopis New York Magazine mi pomohlo, že jsem měl vypilované své instinkty díky velmi podobné sérii, na které jsem dělal před lety. Časopis zkoumal, proč se lidé přestali v metru cítit bezpečně. Já osobně jsem se chtěl také zaměřit na téma samoty a odloučení a na to, jak se cestující chovají v těchto ‚místech nemístech’, která jsou do určité míry anonymní a tuctová.“

Víceméně stejně jako u svého původního projektu, na kterém pracoval mezi lety 2014 a 2017, Natan ve své práci využíval opakující se motiv, fotografoval z protějšího nástupiště a využíval sloupy, které jsou součástí architektury metra, k rozdělení scén do triptychů. „Toto je pohled, který mě už dlouho zajímá, protože když ho oříznete do panoramatu, replikuje styl starého filmového pásu a také evokuje náboženské triptychy ze středověku.“

Díky důkladnému průzkumu stanic metra (a příhodnému opakování architektonických prvků) mohl Natan důsledně dodržet svůj koncept. Přesto však šlo o proces, který z hlediska fotografování nebyl hračka. „Kompozice jsou vícerozměrné, a proto pokaždé, když jsem něco fotografoval, musel jsem přemýšlet ve třech formátech. Jedná se o formát Full Frame mého fotoaparátu Alpha 1 oříznutý do panoramatického pohledu, který zahrnuje tři čtverce. Musíte mít přehled o tom, co se v každém z těchto čtverců děje.“

Tento projekt, během nějž Natan fotografoval ve 30 stanicích metra, včetně míst v obvodech Manhattan, Queens, Bronx a Brooklyn, zabral týden práce a poskytl mu řadu příležitostí fotografovat za různých podmínek – od brzkých ranních hodin až do půlnoci. Výsledkem byly tisíce fotografií.

„Při práci na nástupištích jsem nezůstával na jednom místě,“ vysvětluje Natan, „protože sloupy vždy po pár krocích vytvářejí novou sadu záběrů a nabízejí odlišné seskupení osob – a tím i jiný vztah v rámci triptychu. Při fotografování musíte být aktivní a pozorní. Někdy se však v záběru odehrají věci, kterých jste si ani nevšimli – nejúžasnější lidská gesta, kterých si povšimnete až při editaci.“

Ačkoli je při této práci zapotřebí větší pozornost, formálnost a odstup než u mnoha jiných typů pouliční fotografie, musel Natan přesto pracovat rychle a zároveň dávat pozor, aby byly snímky ostré a detailní, ať je může použít pro velké tisky. Proto se přirozeně spolehl na Alpha 1. „Vzhledem k tomu, že jsem dříve fotografoval prakticky stejný projekt pomocí digitální zrcadlovky, můžu zaručit, že bezzrcadlovky Sony jsou naprosto bezkonkurenční,“ říká. „Když jsem chtěl při fotografování z ruky v přítmí stanic zabránit rozmazání, zaměřil jsem se na fotografování osob, které se nepohybovaly. Přesto jsem však musel použít expoziční čas v rozmezí přibližně od 1/80 s po 1/125 s, což obnášelo práci s vyšší citlivostí ISO.“

Protože je fotoaparát Alpha 1 malý a lehký, dobře se hodí pro práci v ulicích plných pohybu. Natan však využil také vodítka elektronického hledáčku fotoaparátu, aby byly sloupy utvářející triptych dokonale svislé. „Žádný z těchto záběrů jsem nerovnal v postprodukci – takto byly vyfotografovány. A to je pro mě z etického hlediska důležité. Elektronický hledáček je opravdu přesný také pro konečný snímek. I za slabého a umělého osvětlení, jaké je v metru, ihned vidíte, co máte v expozici.“

A jak se Natanovi podařilo zredukovat to velké množství pořízených snímků na ty, které se nakonec použily v časopise a na jeho webové stránce? „Hlavním kritériem při výběru těch nejlepších snímků je, zda v divákovi skutečně vyvolají pocity. Jsou to snímky, s kterými jste propojeni. Upoutají vás a vyvolají debaty, které chcete vést.“