Jaký je úkol dokumentárního fotografa? Hledat pravdu? Proměnit divoké krajnosti lidského bytí na svědectví, které rezonuje a má ohlas? Co nejautentičtěji reagovat na to, co fotografované uchvacuje? Jedno je jisté, snímky Brendana de Clercqa ze zákulisí Nizozemského národního baletu odpovídají všem těmto kritériím.

Brendan tanec a tanečníky obdivuje již odedávna. „Když jsem byl malý kluk, bral mě breakdance,“ přiznává. „A když jsem se stal fotografem, můj zájem přerostl více v estetickou fascinaci pohybem. Dnes si velmi uvědomuji, jak se člověk pohybuje, jakým způsobem stojí a chodí, ať už jde o dokumentární práci, módní fotografii, pouliční snímky, nebo dokonce portrét.“

To nás přivádí k baletu, podívané založené na přesnosti pohybů a technických výrazech. Brendan se nesnažil pořídit sérii archetypálních snímků tance. „Nejsem zrovna typ, který by chtěl fotografovat dění na jevišti, nebo dokonce pořizovat dokonale naaranžované snímky. Chci zachytit, co se skrývá na pozadí představení – trénink, stres a úsilí účinkujících, ale také ukázat jejich eleganci.”

Co tedy znamená dokonalost v dokumentární fotografii? „Jde o snímek, který vás spojí s příběhem,“ odpovídá Brendan, „a to znamená, že nevadí, když je trochu neostrý, je na něm můj stín nebo je světlo příliš ostré. Stačí, když má poselství. Mám štěstí, že jsem dostal příležitost tímto způsobem fotografovat Národní balet, protože normálně fotografovat v zákulisí není možné a je k tomu vyžadováno několikero schválení. Ale porozuměli tomu, o co se snažím. Věděli, že když mě nechají volně působit, výsledek bude překrásný.”

Součástí Brendanova přístupu bylo navázat s fotografovanými vztah. A to není nikde vidět lépe než na jeho fotografii Maii, která byla sólistkou souboru při uvedení Labutího jezera, jak zamyšlená sedí v rohu, na okraji pódia. „Vím, jak s lidmi mluvit, a rychle s nimi najdu společnou řeč. Proto jsem portrétním fotografem. S Maiou jsem už měl vybudovaný hezký vztah, a proto jsem ji pro tento snímek požádal, aby se posadila a zamyslela nad svým příběhem.“

„Ten její má paralelu i s mým příběhem,“ pokračuje. „Jako dítě se přestěhovala do úplně nové země. V této chvíli také měla na mysli všechen ten baletní trénink, který musela ustát. I při sezení instinktivně pózuje a propíná špičky. Když se podívala do dálky, aby se zamyslela nad cestou, kterou ušla, pořídil jsem tento snímek. Tichý okamžik, v němž se zrcadlí její elegance i její dramatické okolnosti.“

Brendan pracuje převážně v černobílém stylu, který zjednodušuje a zároveň dodává autenticitu. Je si vědom toho, že fotografované osoby tento efekt oceňují stejně jako on. „Vyrostl jsem v černé komoře, kde jsme s otcem vyvolávali černobílé snímky, ale také na záběrech agentury Magnum Photos, takže se mi černobílý styl vryl hluboko pod kůži. Patří však taky k múzickým uměním. Stačí si představit Jamese Deana a Marylin Monroe, The Beatles a The Rolling Stones a v případě baletních tanečníků Nurejeva a Fonteynovou.“

Kromě toho je v dokumentární fotografii dáno, že zřídkakdy máte kontrolu nad lokací nebo osvětlením – a to je rozhodně i případ Brendana. Nesejde na tom však tolik, když má člověk fotoaparáty a objektivy, které se přizpůsobí. „Nevybíráte si, kdy se odehrají rozhodující okamžiky,“ souhlasí. „Musíte být připraveni. Pro tento projekt jsem používal model Sony Alpha 7R III, a přestože jsem od té doby přešel na fotoaparáty Alpha 7R IV a Alpha 7R V, díky kombinaci rozlišení a automatického ostření se k němu stále vracím,“ pokračuje. „Můžu fotografii oříznout nebo vytisknout ve velkém a mám jistotu, že tam bude neuvěřitelná úroveň detailu. A v situacích, jako je balet, se na fotoaparát můžu spolehnout, že mi zajistí kvalitu, kterou si tyto okamžiky zaslouží.”

„I při práci s pohybujícími se objekty a s nedostatečným osvětlením je nutné mít dokonalé zaostření na oči,“ popisuje Brendan, „protože v nich se skrývá příběh fotografovaného. Naštěstí přesně proto byl u těchto fotoaparátů navržen systém automatického ostření s detekcí očí, na který se člověk může vždy spolehnout, i když jsou tanečníci ve stínu nebo se při pohybu otáčejí.“

V takových situacích Brendanovi pomáhají rychlé objektivy Sony včetně modelu FE 24-70mm f/2.8 GM a FE 35mm f/1.4 ZA. „Více světla znamená rychlejší zaostření,“ vysvětluje, „a vysoká světelnost těchto objektivů mě v tomto ohledu nezklame. Miluji univerzálnost modelu 24-70mm a jeho konstantní jas. Tento objektiv v mé brašně nikdy nechybí. A s modelem 35mm dokážu fotit ve tmě a pozadí se při maximální cloně nádherně rozplynou, což znamená, že můžu pořídit ikonický portrét téměř kdekoli.“

„Z mého pohledu takové projekty navracejí do fotografování lásku,“ uzavírá Brendan. „Je to příležitost zrcadlit nadšení ostatních skrz svou vlastní fotografii, reagovat na jejich vlastní talent, jejich emoce, jejich ztráty a úspěchy. Chci nahlédnout do života lidí a zvěčnit jejich příběhy – a bez svého vybavení Alpha bych to jistojistě nedokázal.“