V jednotlivých bílých místnostech galerie odhaluje Nemanja Maraš svou duši. Série autoportrétů nazvaná „Reflections“ (Odrazy) vznikla v jeho jasně osvětleném ateliéru a dílně, aby byla poté vystavena ve stejně zářivé bělehradské galerii MONOLOG. Nemanja se v ní představuje nejen ve své nejkreativnější podobě, ale i na cestě hlubokého sebepoznání.

Po letech úspěšné kariéry módního fotografa se Nemanja postupně začal stále více soustředit na portrétní fotografii, což vyústilo v několik průkopnických osobních projektů. V jednom z nich zachycoval své přátele v limbu mezi sněním a bděním – „ještě než si nasadili masku, kterou nosí pro svět,“ vzpomíná. V dalším projektu fotografoval baletní tanečníky právě ve chvíli, kdy opouštěli jeviště – „vyčerpané a plné emocí“.

„V určitém okamžiku jsem si uvědomil, že se mi lépe daří zachytit autentickou stránku lidí než nějakou fasádu,“ vysvětluje. „Chci ukazovat lidi takové, jací jsou, a to se týká i mne samotného. Snažím se bojovat proti trendu, kdy lidé chtějí být někým, kým nejsou, nebo se cítí provinile kvůli tomu, kým jsou. Být sám sebou může být mnohem podmanivější a krásnější.“

Z projektu „Reflections“ je zřejmé, jak zásadní roli hrají autoportréty v Nemanjově tvorbě. „Jsou dokonalým prostředkem k sebepoznání a sebepřijetí,“ říká. „Když jsem vyučoval fotografii na taneční škole, zařadil jsem je dokonce do učebních osnov. Autoportréty mohou být experimentální i náročné, ale pomáhají lidem objevit svůj hlas a uvědomit si, že jejich nejdůležitějším spolupracovníkem jsou oni sami.“

Jak tedy projekt „Reflections“ vznikl? „Začalo to experimentem se smíšenými médii, kdy jsem pracoval s dvanácti autoportréty,“ vzpomíná. „Byly to jen základní snímky, do kterých jsem následně kreslil, maloval a přidával kolážové prvky. Stejně jako mnoho dalších obrazů v „Reflections“ se i tento nápad zrodil během terapeutického sezení. Můj terapeut mi tehdy řekl: ‚Hodně jste dělal pro ostatní, až jste se stal příliš velkým sám pro sebe.‘ Proto jsem každou tvář zobrazil jinak – jako bych se snažil přizpůsobit očekáváním ostatních.“

Na dalších fotografiích projektu je Nemanja rozostřený, zobrazený pouze jako silueta, nebo má tvář zakrytou či vyříznutou ze záběru. Tento vizuální přístup podtrhuje myšlenku, že identita je dynamická a neustále se proměňuje. Jinde se jeho portréty prolínají se snímky vody a kamene, evokujícími promítané vzpomínky jejich tvůrce. „Pro každý z nich mám vlastní definici,“ říká, „ale ta zůstává tajná.“

Nemanja fotil na svůj fotoaparát Sony Alpha 7R V, který patří mezi oblíbené modely redakčních a portrétních fotografů. Zdůrazňuje několik funkcí, jež mu při práci výrazně pomohly. „Ostření a kompozice mohou být u těchto snímků náročnější než u běžných portrétů,“ vysvětluje, „ale Alpha 7R V nabízí několik chytrých řešení. Jedním z nich je brilantní automatické ostření s detekcí očí, které nejenže udržuje zaostření přesně tam, kde je potřeba, ale zároveň mi dává větší klid při focení.“

„Faktem je,“ vysvětluje, „že při focení nemohu kontrolovat svůj vlastní výraz, jako je tomu u ostatních, a pokud mi dělá starost zaostření, okamžitě se to projeví na mé tváři. Můj postup je takový, že postavím fotoaparát na stativ, nechám ho zaostřit na sebe, a pak pomocí intervalového časovače vyfotím 60 snímků. Poté se pohybuji po prostoru a pak vybírám ty nejlepší fotky. Na tu, kde jsem rozostřený, jsem měl vlastně velké štěstí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mám rád tyto náhodné momenty, ale s tímto fotoaparátem musíte vlastně bojovat, abyste dosáhli rozostření!“

„Velmi mi také pomáhá obrovské rozlišení 60 Mp fotoaparátu Alpha 7R V, které mi umožňuje v případě potřeby trochu oříznout snímek a stále mít velký soubor pro tisk,“ pokračuje. „Mnoho mých snímků je například oříznuto z vodorovné polohy na svislou, aby se zmenšily. Ten můj, kde je hlava mimo záběr, však vznikl přímo ve fotoaparátu. Je to jedna z těch šťastných náhod, které mohou vyprávět příběh přesně tak, jak jste zamýšleli.“

Nemanja také využil černobílý profil fotoaparátu Alpha 7R V. „Mnoho fotografů si neuvědomuje, že osvětlení pro monochromatické a barevné snímky není stejné,“ vysvětluje. „U monochromatických snímků potřebujete extra kontrast a intenzitu, tlačíte světla a stíny do extrémů. A i když při úpravách pracuji s plně barevnými soubory RAW, černobílý náhled mi pomáhá vyhnout se zbytečným dohadům.“

Nakonec je však podle něj stále žádoucí určitý odhad, i když jde spíše o význam fotografie než o její technické provedení. „Během tohoto projektu jsem se naučil, že je třeba upustit od potřeby vysvětlovat, proč portrét vypadá tak, jak vypadá. Vysvětlení nezaručuje legitimitu, a proto rád nechám ostatní, aby snímky četli podle svého. Takové autoportréty mohou čerpat z třicet let starých vzpomínek nebo ze včerejška, stejně jako z inspirace, která přichází až ve chvíli, kdy jste spokojeni se svým vybavením a prostě experimentujete v daném okamžiku. Důležité je, že je fotíte.“