Slavnosti a oslavy zimního slunovratu jsou staré jako lidstvo samo. Vzdávají hold nejtemnějším dnům v roce a vítají návrat slunce. Ve Skandinávii nese jedna z těchto slavností název Den svaté Lucie a připomíná Lucii Syrakuskou, která přinesla pomoc křesťanům skrývajícím se v římských katakombách. Třebaže se slaví už od konce čtvrtého století našeho letopočtu, touha vnášet světlo do tmy je ještě mnohem starší.

Tato slavnost a všichni, kdo ji mají rádi, Sandru Hallnor inspirují již velmi dlouhou dobu. „Odjakživa mě fascinovaly legendy, mýty, tradice a pověry,“ říká, „a v mém rodném Laponsku je jich opravdu hodně. Při kreativních projektech, jako je tento, se vždy snažím o nápadité portréty. Ráda si pohrávám s tématem nebo historickou myšlenkou a pojímám je svým vlastním způsobem. Díky tomu je vše od plánování až po fotografování neuvěřitelně uspokojující a smysluplné.“

„Lucie je postava, se kterou jsem experimentovala už dříve,“ pokračuje. „Nosila na hlavě věnec se zapálenými svícemi, aby si svítila na cestu a měla volné obě ruce, a mohla tak nosit co nejvíce jídla. Její jméno pochází ze slova ‚světlo‘. Lucie přináší radost v těžkých časech, a tak by měla ze snímků čišet naděje. V minulosti jsem fotografovala snímky Lucie ve sněhu v Laponsku, ale tentokrát mě napadlo, že vytvořím zelenější a zemitější dojem, a tak fotografie vznikly na ostrově Madeira.“

Součástí Sandřina jedinečného přístupu je výroba vlastních rekvizit a kostýmů. Vytvořila tedy pro modelku sukni a čelenku a vzala je na ostrov s sebou. „Navíc,“ říká v žertu, „korunu pro Lucii neseženete jen tak v nějakém obchodě se starými věcmi!“ Upletla také věnec z místního usušeného kapradí, který zakomponovala do madeirského prostředí.

Tentokrát Sandra vyrobila korunu za použití elektronických svíček, a to ze dvou důvodů. „Je tu hodně větrno,“ poznamenává, „a tak je velmi obtížné udržet svíčky zapálené. Navíc oheň v kombinaci s věncem z usušeného kapradí není zrovna dobrý nápad. V lucerně ale hoří skutečný oheň a společně s korunou představují jediné osvětlení, které jsem použila.“

Fotografování při modré hodince, což Sandra dělá často, dodalo těmto světlům na důležitosti. „Co u těchto portrétů pořizovaných za nedostatečného osvětlení ráda dělám, je to, že nasměruji objekt k horizontu, kde právě zapadlo sluníčko, a poté odkryji světlo lucerny, které se dotýká tváře subjektu,“ vysvětluje. „A pokud to správně načasujete, máte stále dostatek přirozeného osvětlení na výběr místa. Například tady chci, aby to zvláštní pozadí pohádkového lesa bylo nedílnou součástí příběhu.“

Aby docílila správné expozice pomocí fotoaparátu Sony Alpha 7 IV, propojila režim měření s bodem automatického zaostření. „Když bod automatického zaostření automaticky sleduje oko subjektu, docílí přesně toho vzhledu, který chci,“ vysvětluje. „Na fotoaparátu používám také indikaci přepalů – funkci ‚zebry‘ – pomocí hledáčku a v případě potřeby upravuji expozici. Díky tomu vím, že tvář a další důležité prvky jsou jasné, ale nikoli přepálené.“

Za podmínek nedostatečného osvětlení využívá Sandra na maximum citlivost ISO fotoaparátu Alpha 7 IV a stabilizaci obrazu Steady Shot Inside. „I když můžu mou Lucii poprosit, aby seděla nehybně, nechci pracovat s expozičními časy pod 1/100 s nebo podobně,“ uvádí Sandra. „Vím ale, že fotoaparát je při hodnotách jako ISO 2000, které jsem u některých těchto záběrů použila, v podstatě bez šumu. Skvělý dynamický rozsah snímače je také velmi důležitý, protože pomáhá zachovat detail na potemnělém pozadí.“

„Navíc když pracuji s ohněm,“ pokračuje, „vždy používám na fotoaparátu nejrychlejší obnovovací frekvence. Vzhledem k tomu, jak se oheň pohybuje, není to vždy snadné, ale při 10 sn./s můžu vybrat nejkrásnější záběry!“

Snad ze všeho nejvíc se u těchto snímků Sandra spoléhá na objektiv FE 85mm f/1,4 GM II. „Pro tento typ snímků je to skvělý objektiv,“ uvádí. „Dodává jemnost na pozadí a maximální clona je ideální při nedostatečném osvětlení. A taky je to o ohniskové vzdálenosti. Toto je klasický objektiv pro záběry hlavy a ramen, ale když použijete celou ohniskovou vzdálenost, zachová skutečný dojem z místa.“

Pro Sandru je Lucie opakujícím se projektem. „Je to objekt, ke kterému se každý rok ráda vracím,“ dodává závěrem, „a pokaždé to chci udělat trochu jiným způsobem, což rozhodně doporučuji. Každý chce dělat nové věci, ale nebát se k něčemu vracet a vylepšovat to, je k nezaplacení. A navíc zábavné a inspirující – vytváříte tak něco opravdu svého.“