Hudba je syrová a drtivá, je to zážitek, který lze nejen slyšet, ale i cítit. Dav se tlačí v temnotě v rituálním pohybu a ztrácí se v smyslovém přetížení. Mezi nimi se pohybuje Alex Verhalle a hledá pouze ty okamžiky, které v sobě skrývají veškerou undergroundovou energii a autentičnost tohoto temného techno zážitku.

A stejně jako v hudbě je i on naprosto nekompromisní. Jeho snímky jsou temnou, strukturovanou oslavou, plnou intenzivních stínů, provokativního pohybu, lesknoucích se, potem zalitých světlých ploch a drsné, neúprosné energie této kultury. „Hudba je moje první láska,“ říká, „a v mém životě byla vždycky. Fotografie je můj způsob, jak ji pochopit a oslavit. Je to moje reakce a pro mě musí být vždy upřímná. Fotografie, které pořizuji, musí být skutečné, nikdy inscenované, nikdy pózované. Jde o oslavu syrových emocí lidí, kteří prožívají tyto intenzivní okamžiky.“

„Kdybych měl nějakou super schopnost, byla by to neviditelnost,“ vysvětluje Alex. „Nerad jsem vidět, protože už při tom pouhém kontaktu se může ten okamžik, který chci zachytit, změnit nebo dokonce zmizet. Chci vyfotit člověka, který se úplně oddává hudbě, ne někoho, kdo to jen předstírá. Nebo, co je nejhorší, někoho, koho jsem vytrhl z jeho prožitku. Vžívám se do jejich situace. Fotografie by nikdy neměla být na úkor daného okamžiku.“ „Pomáhá mi to, že jsem poměrně malý, takže se většinou mohu pohybovat nepozorovaně, a samozřejmě pomáhá i tma v těchto prostředích. Pracuji také podobně, jak byste očekávali od pouličního fotografa, a jen zřídka si přikládám fotoaparát k oku, což by mohlo přitahovat pozornost. Místo toho komponuji záběr z úrovně hrudníku nebo pasu.“

Další součástí Alexova upřímného přístupu je jeho neochvějná preference černobílé fotografie. „Je to ironie,“ říká, „černobílé snímky obvykle na sociálních sítích nefungují tak dobře, ale pro mě je to nejúčinnější způsob, jak zachytit intenzitu a emoce techno akcí. A stal se mým charakteristickým stylem. Má dokumentární kvalitu, což znamená, že v něm je pravda, i když je černobílá fotografie v podstatě abstrakcí.“ „Navíc,“ pokračuje, „v těchto prostředích nelze barvu světel a laserů ovládat. Světelný designér může odvádět úžasnou práci, ale pokud určitý odstín nebo odlesk brání příběhu, je to pro mě problém. Chci se soustředit čistě na čistotu kontrastu, stínů a tvarů. Nechci žádné rozptýlení, jen emoce.“

Alexovo hledání spojení a pravdy se promítá i do způsobu, jakým používá svůj fotoaparát Sony Alpha 1 II. „I přes náročné podmínky fotografování při slabém osvětlení a velkém pohybu pracuji manuálně, tak jako vždy,“ vysvětluje. „Nastavím clonu na maximum, abych zachytil každý kousek světla v daném místě, a používám velmi vysoké hodnoty ISO, například 6400, protože vím, že to fotoaparát snadno zvládne. To mi dává rychlost závěrky kolem 1/160 s, což je dost rychlé na to, aby se zabránilo přílišnému rozmazání, ale zároveň to dodává pohybu v záběru přirozený pocit.“ Také dává přednost ručnímu zaostřování, používá zaostřování podle vzdálenosti a instinktivně nastavuje objektivy, jako je jeho FE 14 mm f/1,8 GM, na správnou vzdálenost, stejně jako tradiční pouliční fotograf. „Pracovat tímto způsobem je další způsob, jak zůstat neviditelný,“ vysvětluje Alex, „a i když tanečník není dokonale ostrý, snímek může mít stále velkou hodnotu.“

Alex, který nedávno přešel z digitální zrcadlovky (DSLR) na bezzrcadlovku, ocenil zejména nižší hmotnost. „Moje výbava od Sony je lehčí než ta, kterou jsem měl dřív, ale fyzická náročnost používání fotoaparátu celou noc mi nikdy nevadila. Jde spíš o to, co si můžu vzít s sebou jako příruční zavazadlo. Dřív jsem si dělal velké starosti, když jsem neměl svou výbavu u sebe, ale teď už to nemusím řešit.“ Pro Alexe jsou také nesmírně užitečné možnosti přizpůsobení fotoaparátu Alpha 1 II. „První věc, kterou jsem udělal, bylo nastavení ovladačů přesně tak, jak jsem zvyklý,“ říká, „což znamená, že jsem ho během několika vteřin mohl používat instinktivně. Nastavil jsem ho na snímání JPEG v černobílém režimu a okamžitě jsem mohl začít fotit, jako bych ho měl už 10 let.“

„Rád jsem plně přítomný a vědomě se soustředím na to, co dělám. Zatímco mnoho fotografů v takových situacích pořídí tisíce snímků, já jich pořídím jen několik stovek, z nichž většinu pak využiji. Nesnažím se o dokonalost. Výsledek je sice důležitý, ale ještě důležitější je cesta, kterou jsem k němu ušel. A to je nakonec to, co by mělo být z fotografií cítit.“