Pro mě bylo fotografování vždy úzce spjato s myšlenkou cesty a ani fotografování divoké přírody není výjimkou. Právě na této cestě sbíráte to nejcennější, co si můžete odnést: příběhy, zážitky, setkání a emoce, které utvářejí váš pohled na svět. Každý krok se stává součástí tohoto bohatství a já se nechci o nic z toho ochudit – o jediný detail, ani jedinou emoci.

Ale dosažení cíle je také důležité. A pro mě to často znamená dosáhnout vrcholu.

Statické fotografování divoké přírody mě nikdy nijak zvlášť nepřitahovalo. Nejvíce mě vystihuje svoboda toulat se přírodou, aniž bych přesně věděla, co najdu, a přijímat vše, co mi příroda nabídne. To je pro mě podstata fotografování divoké přírody: být přítomná, pohybovat se krajinou a nechat zážitky přijít ke mně místo toho, abych se je snažila ovládat.

Abych toho dosáhla, musím odstranit rušivé vlivy, které mohou odvádět pozornost od přítomného okamžiku. Když trasa vede horami a stoupá o stovky metrů, záleží na každém gramu. Chci, aby moje vybavení bylo téměř neviditelné, abych se mohla plně soustředit na divokou přírodu, světlo a celý ten prožitek.

Čtyři dny v italských Alpách

Strávila jsem čtyři dny prozkoumáváním italských Alp, mimořádného prostředí, kde se divoká zvěř, krajina a počasí dramaticky mění s nadmořskou výškou. Jak stoupáte, krajina se proměňuje, mění se i zvířata a světlo se může změnit během několika minut. Přivalí se mraky, atmosféra se promění a ta samá krajina najednou působí úplně jinak.

Bylo to ideální místo na otestování nových objektivů Sony FE 400 mm f/4,5 GM OSS a FE 600 mm f/6,3 GM OSS s mým věrným fotoaparátem Alpha 7 V a telekonvertory 1,4x a 2x.

Jednou z prvních věcí, které si na těchto objektivech všimnete, je jejich velikost a hmotnost. Oba mají délku něco málo přes 30 cm včetně sluneční clony na objektiv a každý váží necelý 1 kg. Jsou lehké, ale přesto působí pevně, robustně a jsou skvěle zpracované. Díky ergonomickému designu umožňují pohodlné dlouhodobé používání a jejich praktičnost není na úkor optické kvality, která se od objektivů Sony G Master s pevnou ohniskovou vzdáleností očekává.

Nedostatečné osvětlení, hloubka a automatické ostření

Každá dobrá túra v italských Alpách začíná brzy ráno a vede klikatými cestami hustými modřínovými lesy po strmých horských svazích, kde okolní vrcholy zadržují první sluneční paprsky. Právě tam jsem poprvé testovala objektiv s ohniskem 400 mm a plně využila jeho širokou clonu f/4,5. Ve slabém světle lesa byla tato dodatečná světelnost opravdu znát a umožnila mi zachovat krátké expoziční časy, aniž bych musela příliš zvyšovat citlivost ISO.

Výhodou vysoké světelnosti však není jen větší výkon při nedostatečném osvětlení. Hustý les je plný překrývajících se kmenů, větví a vegetace a já jsem toto komplexní prostředí chtěla využít jako součást kompozice, vytvářet rozmazané vrstvy pro výraznější pocit hloubky.

Nejvíc mě překvapilo, jak spolehlivě fungovalo automatické ostření v tak náročném prostředí. I když se kamzík pohyboval v husté vegetaci, za omezeného osvětlení a obklopen vizuálně rušivými prvky, objektiv zaostřil a zaostření udržel pozoruhodně dobře. Díky tomu jsem mohla hned zareagovat, když se zvíře na okamžik objevilo mezi větvemi, aniž bych se místo toho musela potýkat s okolím a snažit se rychle znovu zaostřit.

Při fotografování divoké zvěře mohou tyto okamžiky trvat jen několik sekund. Protože se mohu na automatické ostření zcela spolehnout, nemusím se téměř starat o svou výbavu a mohu se soustředit na to, jak předvídat chování zvířete.

Rychlé objekty a pohyb

Později, když sluneční paprsky začaly prosvítat skrz stromy, jsem vyzkoušela objektiv s ohniskem 600 mm na několika neposedných ptáčcích, kteří tudy proletěli během migrace. Automatické ostření fungovalo bezchybně a drželo krok s jejich rychlými pohyby, když se proplétali mezi hustými větvemi. I v těch letmých okamžicích byla kvalita snímků vynikající a peří se mi podařilo zachytit s pozoruhodnými detaily.

Abych vyjádřila jejich rychlost a energii, zvolila jsem o něco pomalejší expoziční čas než obvykle, ale tak, abych zachovala dostatečnou ostrost subjektu. To přineslo jemný pocit pohybu, namísto úplného „zmrazení“ akce. Automatické ostření udrželo zaostření na ptačí oko, zatímco ohnisková vzdálenost 600 mm ho krásně oddělila od rušného pozadí.

Dosah ve vysokých horách

Nad lesem stezka vchází do strmých skalnatých svahů, kde se s neuvěřitelnou obratností pohybují kamzíci. Sledovat je může být náročné, ale díky lehkosti a ovladatelnosti těchto objektivů jsem se mohla rychle pohybovat a reagovat, takže jsem s nimi udržela krok. Skalnatý terén nakonec ustupuje vysokohorským loukám a otevřeným plošinám, kde se divoká zvěř chová velmi odlišně – od klidných kozorožců až po ostražité sviště. Když jsem dorazila do této otevřené krajiny, slunce bylo ještě vysoko a světlo bylo ostré. Počkala jsem proto až do pozdního odpoledne, kdy se světlo zjemnilo a atmosféra se změnila.

Objektiv 400 mm jsem tu testovala dvěma způsoby: nejprve samostatně, kdy mě okamžitě zaujaly jeho rozlišovací schopnost a kresba, a poté s 2x telekonvertorem, který prodloužil ohniskovou vzdálenost na 800 mm. Objektiv si přitom zachoval vynikající kvalitu obrazu – i s nasazeným telekonvertorem zůstalo automatické ostření rychlé a přesné a spolehlivě zaostřilo na objekt i přes trávu v popředí.

Ještě výše ustupuje vegetace skalám, ledovcům a divočejší, otevřenější krajině. Tady nahoře se fauna opět mění: najdeme zde orlosupy bradaté, bělokury a zajíce běláky. Zajíc bělák, Lepus timidus, by snad ani nemohl mít příhodnější jméno – „timidus“ znamená v latině „plachý“ a tato nenápadná zvířata dokážou zcela splynout s okolím. Spatřit některého z nich je často otázkou štěstí a tohle byl můj první.

V tomto prostředí jsem se spoléhala hlavně na 600mm objektiv. V těchto nadmořských výškách jsou zvířata často vzdálená, plachá a nepředvídatelná. Bělokuři jsou tak dobře maskovaní, že si jich často všimnete až ve chvíli, kdy se pohnou, zatímco orlosupi bradatí dokáží využít stoupající termiku a během chvilky zmizet na druhé straně údolí. Objektiv s ohniskem 600 mm mi poskytl potřebný dosah, abych si udržela odstup a zároveň byla připravena na tyto prchavé příležitosti.

Jiného rána jsem se vrátila ještě před východem slunce za zcela zatažené oblohy. Přes velmi slabé světlo jsem znovu vyzkoušela objektiv 600 mm a opět mě nezklamal. Když se nade mnou náhle objevil mladý orlosup bradatý, objektiv byl dostatečně lehký na to, abych ho mohla rychle zvednout a sledoval jeho let. Později, když pták letěl směrem ke skalnatému útesu, ho automatické ostření dokázalo stále odlišit od složitého pozadí a spolehlivě udržel zaostření.

Nakonec jsem k objektivu 600 mm připojila telekonvertor 1,4x, abych ve stejném tlumeném světle fotografovala bělokury. Jejich plachá povaha vyžaduje jak velký dosah, tak i přesnost, a tato kombinace mi zajistila, co jsem potřebovala: rychlé automatické ostření, vynikající ostrost a působivé detaily.

Nejlepší zážitky

Po čtyřech dnech strávených v horách jsem se vrátila domů bohatší o mnoho zážitků: o nová setkání, emoce, výzvy a vzpomínky, které mi zůstanou ještě dlouho po návratu.

Lehkost a všestrannost těchto objektivů mi umožnila soustředit se na samotný zážitek. Nemusela jsem si dělat starosti s hmotností vybavení, měnícím se světlem, vzdáleností fotografovaných objektů ani s tím, jak rychle mi mohou zase zmizet.

A možná je to právě ten nejlepší druh zátěže, kterou si člověk může vzít s sebou: ta, která obohacuje váš příběh, aniž by vás přitom zatěžovala.