Zachránci životů

Letecká záchranná služba hrabství Wiltshire, která je financována prostřednictvím darů a podpory veřejnosti, poskytuje rozsáhlou, náročnou a komplexní službu. Když se k tomu ale přidá globální pandemie, která komplikuje její činnost i financování, je tato práce pak ještě mnohem těžší. To je příběh, který chtěl fotograf Terry Donnelly odvyprávět.

Terry dokumentoval, jak se letecká záchranná služba Wiltshire Helicopter Emergency Medical Service (HEMS) vyrovnala s pandemií, a při fotografování s nimi prožíval dlouhé a vyčerpávající 16hodinové směny. „Nemají ani chvilku na oddech,“ říká, „a dělají tak fyzicky a psychicky namáhavou práci, že mi připadalo velice důležité zachytit ji na fotografiích. Osobní ochranné prostředky proti koronaviru jsou naprosto nezbytné, ale současně znesnadňují práci po fyzické stránce i z hlediska komunikace, zejména, když před sebou máte dezorientovaného pacienta. Lidé by měli vědět, jakým výzvám tito profesionálové čelí a že i přesto nepřestávají zachraňovat životy.“

„Nepřetržitá pohotovost znamenala, že jsem se každé ráno musel i se svou fotografickou výbavou nechat zvážit, aby pilot mohl přesně vypočítat, kolik paliva bude zapotřebí natankovat,“ vysvětluje Terry. „Svou výbavu Sony jsem měl neustále na sobě. Stejně jako letecká posádka a záchranáři jsem ale měl nasazené osobní ochranné prostředky, což způsobuje nejrůznější obtíže. Když jste v letounu upoutaný čtyřbodovými bezpečnostními pásy a máte nasazené hledí spolu s komunikačním zařízením, přináší fotografování opravdové výzvy. Navíc jsem se samozřejmě také snažil nepřekážet a být pokud možno neviditelný, protože práci záchranářů nesmí nic stát v cestě.“

Terry nikdy nemohl dostat druhou šanci, a proto se musel spoléhat na své vybavení Sony Alpha a to ho nikdy nezklamalo. „Používal jsem fotoaparáty Alpha 9 i Alpha 9 II a také několik těl Alpha 7C,“ vysvětluje. „Zvlášť ten posledně jmenovaný fotoaparát byl důležitý, když jsem se hodně přemisťoval nebo když jsem pracoval ve stísněném prostoru helikoptéry s volacím znakem HELIMED22. Je úžasné, jakou kvalitu obrazu tyto fotoaparáty díky snímači Full-Frame za takového světla poskytují, zejména ve spojení s novými objektivy G Compact. Používal jsem objektivy FE 24 mm f/2,8, FE 40 mm f/2,5 a FE 50 mm f/2,5 a získal jsem tak snímky, které bych s větším a těžším vybavením rozhodně nedokázal pořídit. Tyto objektivy mají skvělou ohniskovou vzdálenost pro dokumentární práci, rychle ostří a vpouští dovnitř spoustu světla, když je to zapotřebí.“

Pro Terryho projekt byly také důležité funkce jako integrovaná stabilizace obrazu (IBIS), automatické ostření na oči v reálném čase a tichý režim. „Stabilizace IBIS byla obrovským přínosem za špatných světelných podmínek,“ vysvětluje. „Umožnila mi používat delší expoziční časy a zachytit tak pohyb rotorů helikoptéry. V blízkosti záchranářů, kteří měli na sobě kompletní vybavení, byla ovšem naprosto nepostradatelná tichá závěrka a automatické ostření s detekcí očí. Režim automatického ostření na oči mi umožnil fotografovat s co nejmenší clonou a snadno snímky zaostřit i přes hledí, okna nebo ochranné brýle, což by jinak mohlo v ostření způsobit nepřesnosti. Tichá závěrka přitom zajistila, že jsem nikdy posádku nerušil a nerozptyloval, i když jsem pracoval hned vedle nich.“

Mezi snímky, které podle Terryho nejlépe vystihují práci letecké posádky, patří tyto působivé portréty záchranářky Joanne Gilbertové s otlaky od ochranných osobních prostředků na obličeji a pilota ‚Elvise‘ Costella, jehož postavu ve snímku doplňuje odraz letounu HELIMED22 v okně jeho kanceláře. Vysvětluje, že „tyto snímky obsahují prvky odkazující na covidový příběh, jako jsou osobní ochranné prostředky, ale zachycují také osobnosti lidí a výzvy, se kterými se museli vyrovnat. Jo se ze spokojené a veselé ženy na začátku směny proměnila v mnohem vážnější postavu, na jejíž tváři jsou patrné stopy po osobních ochranných prostředcích, které měla nasazené, když plnila své povinnosti při záchraně lidských životů. ‚Elvis‘ je zase neustále ve střehu, protože odpovídá za celou posádku a životy, které se snaží zachránit.“

Největší potěšení měl Terry nakonec z toho, že mohl tento příběh odvyprávět v jeho plné síle. „Fotografování vám poskytuje jakousi platformu,“ uzavírá, „schopnost sdílet to, co je pro vás důležité, příběhy, na kterých opravdu záleží. Všichni si v posledním roce prošli nějakými obtížemi, ale nezbytné služby, jaké poskytují naši letečtí záchranáři, musíme udržet prostřednictvím darů v chodu. Nikdy nevíme, kdy na nich bude záviset něčí život. Viděl jsem případy, u kterých zasahují, a jejich příběh je nutné vyprávět, abychom je nikdy nebrali jako samozřejmost. Těší mě, že já jsem byl schopen ho vyprávět.“