Pocit chladu

Fotografování má v našich životech zcela zásadní roli. Pořizujeme snímky jako svědectví o minulosti, ale fotografie sama o sobě je přesto ze své podstaty vzdálená realitě. Ano, dokáže zachytit nezpochybnitelný okamžik zastavený v čase, ale je dvojrozměrný a postrádá zvuky, vůně a skutečný pocit, že se nacházíte na daném místě. Z tohoto důvodu vychází značná část fotografických dovedností z toho, jak dobře dokáže snímek zprostředkovat pocit, že „jste přímo tam“.

„V mém případě,“ začíná Bertrand Bernager, „tvoří velkou část tohoto sdělení textura. Jejím prostřednictvím dávám divákům pocit, že si na místo mohou sáhnout.“

Jak Bernard vysvětluje, při nedávné cestě na Island se mu naskytla ideální příležitost tuto teorii ověřit. „Studium fotografie jsem dokončil teprve nedávno,“ říká Bertrand, „a v Paříži hodně fotím ulice a architekturu. Přesto se neustále snažím zkoušet nové věci. Jedním z nápadů bylo pustit se do projektu zaměřeného na krajinu, a tak jsem se najednou ocitl uprostřed zimy na Islandu. Něco takového bylo určitě mimo moji komfortní zónu, ale přesně tohle na fotografování miluji – nekonečné možnosti cestování a vyjádření odvahy.“

Při teplotě -20 stupňů a neustálých sněhových bouřích přinášených Atlantikem jsem zůstal v pusté divočině obklopen sopečnými horninami „téměř v šoku“, říká Bertrand. Ale mělo to přesně ten účinek, který očekával.

„Ta krajina vytváří až mimozemský dojem,“ pokračuje, „je nehostinná, podivně působí na smysly a zpočátku je těžko pochopitelná. Kontrast mezi černou sopečnou horninou a bílým sněhem a ledem dodává snímkům monochromatické vzhled.“

Bertrand si uvědomoval, že bez určité struktury by v chaosu nových podnětů a možností nebyl schopen fungovat, a proto sáhl po osvědčeném postupu. „Jako fotograf potřebujete něco, k čemu byste se mohli připoutat, jinak se tím vším necháte unést a budete fotit jen tak nahodile.“ Když se Bertrand rozhlížel okolo sebe a hledal nějaké ohraničující prvky, došlo mu, že „úkolem je soustředit se na čirou nevlídnost tohoto místa“.

„Aby věrně vyjádřil texturu, sundal jsem si jednu rukavici a dotkl se skály a ledu. Když se nad tím zamyslíte, nemůžete popsat chuť, aniž byste si ji přiložili na jazyk. Jak tedy můžete někomu sdělit, jak něco působí, aniž byste se toho předtím dotkli?“

Na Bertrandových snímcích ledovce Vatnajökull – největšího ledovce na Islandu – díky pečlivé technice fotografování a promyšlenému využití světla, které přispívá k texturovanému vzhledu, ožívají ledové jeskyně. „Světlo a jeho barva zcela ovlivňují texturu,“ vysvětluje, „a protože jsme tyto jeskyně našli v den, kdy byla modrá obloha, má i led tmavě akvamarínový nádech. Stejné je to i se směrem – tvrdší světlo vnáší více textury.“

„Každá z těchto jeskyní je jedinečná,“ pokračuje, „pravidelně vznikají, aby pak zmizely. Taková je povaha ledu a já měl to štěstí, že jsem je mohl vidět.“ Aby co nejlépe zachytil detaily ledových textur, použil na jednom ze svých fotoaparátů Alpha 1 objektiv FE 12-24mm f/2.8 GM. Fotografoval s široce otevřenou clonou při 12 mm a ručně zaostřoval na nejbližší vzdálenost. „Přitiskl jsem objektiv přímo na led, takže jsou vidět vzduchové bublinky a písek uvnitř ledu. U záběru takto zblízka máte pocit, že jste pod vodou.“

Důležité bylo rozhodnutí fotit s otevřenou clonou a dosáhnout nízké hloubky ostrosti. Můj věrný fotoaparát Alpha 1 se tohoto úkolu zhostil s lehkostí. „Vysoká světelnost umožňuje dosáhnout kontrastu mezi ostrým a rozmazaným, čímž se zvýrazní přirozené textury,“ říká, „spíše než zavření clony.“ Objekty vypadají ostřeji a získají trojrozměrnější vzhled.“

Tento kontrast se uplatňuje i na Bertrandových záběrech Breiðamerkursanduru, neboli „Diamantové pláže“, kde se na černém písku třpytí drobné kousky ledu. „I v tomto případě,“ říká, „udržuje pozornost na ostré textuře kontrast, ale tentokrát je to dlouhý expoziční čas, který rozmazává vlny a posouvá písek kolem nich. Tady jsem fotil s expozičním časem asi 10 sekund.“

Jak dodává, „byl to v podstatě jediný okamžik, kdy jsem na své cestě použil stativ. Pětiosá stabilizace obrazu v těle fotoaparátu Alpha 1 je tak dobrá, že jsem „nohy“ potřeboval pouze při dlouhých expozicích nebo nočním fotografování.“

„Fotoaparát Sony Alpha 1 používám už déle než rok,“ pokračuje, „a je to dokonalý profesionál, protože mu nechybí žádné funkce. Rozlišení 50 Mpx a dynamický rozsah jsou skvělé pro kvalitu snímků. Podává skvělý výkon i při nízkém osvětlení, má úžasné funkce automatického ostření a je odolný jako tank. Pracoval jsem v -20 stupních ve vichřici a sněhu a fotoaparát se nikdy nevypnul.“

„Alpha 1 má konstrukci, na kterou se můžete spolehnout,“ poznamenává Bertrand na závěr, „a skutečnost, že dokáže vyfotit cokoli, znamená, že je to skutečně dokonalý nástroj i pro experimentování. Krajiny pro mě byly stejnou novinkou jako Island samotný a doufám, že sem zavítám i v létě, které je tady úplně jiné. Je to zcela nové místo, které budu chtít poznat a zažít na vlastní kůži, a budu rád, že mě bude doprovázet Alpha 1.“