„Snažil jsem se nemyslet na zimu, ale fyzika nakonec téměř vždy zvítězila. Na koni jsem proseděl celé hodiny – vůbec se nehýbete, jen nohy se vám kývají.“
Zimy v Kyrgyzstánu jsou drsné. V noci může teplota klesnout až na -35 °C. Takové prostředí bylo pro Frederika Buyckxe při prvním pobytu šokem. „Byl jsem tam v listopadu. Bylo chladno, ale prvních pár týdnů nesněžilo. Jenže na konci už sníh padat začal a teploty poklesly, ale my jsme přesto stále vyráželi do hor.“
V Kyrgyzstánu byla Frederickovou základnou vesnička nedaleko At-Bašy, což doslova znamená „koňská hlava“. Odtud pochází název Frederickova nejnovějšího projektu. Byl to projekt, který Frederickovi nedal spát.
„Pro mě je to velice osobní, hledám něco, co tady v Belgii postrádám – rozlehlou krajinu a přírodu a vše, co s tím souvisí. Je to pátrání po něčem, co bych rád zažil. Chci zjistit, jak tito nomádi žijí a zápasí s přírodními silami, zejména v zimě, kdy je to velice drsné prostředí.“
Frederikův projekt dokumentuje život částečně kočovných pastýřů, kteří jednou ročně migrují se svými zvířaty ze zimních pastvin v horách do mnohem teplejších letních plání, kde žijí v jurtách. Cestují přes 100 kilometrů, což znamená, že putování trvá řadu dní. Je to způsob života, který se po staletí téměř nezměnil. Někdo by si mohl myslet, že tento způsob života a kultura pomalu vymírají, ale není tomu tak.
„Podstatou tohoto projektu pro mě není zaznamenávání historických skutečností,“ říká Frederik. „Nemyslím si, že by kočovný způsob života měl nutně brzy vymizet. Mým dvěma průvodcům bylo dvacet pět let a hovořili o tom, že si v horách zbudují své vlastní farmy.“
Všechny fotografie pořízené v rámci projektu jsou černobílé. Frederik se tak rozhodl proto, aby zdůraznil drsnost krajiny: „Když vás nerozptylují barvy okolního prostředí, jdete při focení hlouběji k jádru věci.“
V hledáčku jsem záběry viděl černobíle, ale když nahrajete nezpracované obrázky do počítače, uvidíte je v barvě. To mě vždycky nejprve zmate,“ směje se. „Už před tím, než snímek vůbec pořídím, si ho představuji černobílý a myslím, že i mé vzpomínky na krajinu jsou nyní černobílé.“
Frederick strávil spoustu času v koňském sedle a na cestách, proto chtěl mít co nejlehčí výstroj. Měl jen dva fotoaparáty Sony α7R III, na jednom objektiv 28 mm f/2 a na druhém 24–70 mm f/2,8 GM. „Většinu času jsem používal jen jeden z nich. Aparát s objektivem 28 mm f/2 sloužil jen na focení uvnitř. Mít jen jeden aparát a přenášet ho z horka do zimy by nebylo možné. Trvalo by několik hodin, než by se aklimatizoval a přestal se rosit.“
Fredrik měl ještě jeden praktický důvod, proč se rozhodl používat dva různé objektivy: „U fotoaparátu, s nímž jsem fotil uvnitř, jsem se rozhodl pro ohniskovou délku 28 mm, protože mám rád diskrétní atmosféru. Také jsem zvyklý na tiché fotografování, abych rodinu v jejím prostředí nerušil.“
Při fotografování venku nabízel objektiv 24–70 mm f/2,8 GM jistou variabilitu v ohniskových vzdálenostech, aniž by bylo nutné mít různé objektivy. „Jezdil jsem na koni a měl jsem dva, někdy i tři páry rukavic,“ směje se Frederick. „K tomu jsem držel otěže a foťák, takže nějaká výměna objektivu skutečně nebyla možná.“
Další věc, která Frederikovi v extrémních podmínkách pomáhala, bylo kontinuální automatické ostření fotoaparátu α7R III. „Vlastně jsem ho poprvé pořádně využil,“ konstatuje. „Fotil jsem lidi a koně v pohybu z koňského sedla a sám se přitom pohyboval. Automatické ostření bylo nedocenitelné.“
Co dalšího kromě vybavení do náročných podmínek pomáhá Frederickovi vyprávět příběhy prostřednictvím fotografií? „Lidi, které fotografujete, musíte dobře poznat. Často jsem je během tří let navštěvoval. Vybudoval jsem si s nimi vztah a dokonce jsme se spřátelili. Jsou velice vstřícní, ačkoliv se vlastně nemůžeme dorozumět slovy – oni neumějí anglicky a já neovládám jejich jazyk. Přesto mě ochotně přivítali ve svém domově.“