„Většina lidí,“ říká Chris, „nevidí širší souvislosti.“ To by se dalo samozřejmě aplikovat na spoustu věcí, ale v tomto případě jde o fotografování divoké přírody, zejména o životní prostředí, zvyky a příběhy.
„Když jedou lidé na safari, většinu času pracují, aniž by si danou chvíli užívali. Vypracují si seznam toho, co všechno musejí vidět, takže jsou pět minut vedle lva, dostanou se k němu co nejblíže, pořídí portrét a odjedou. Tímto způsobem však přijdou o to nejlepší a o všechny detaily, mraky, krajinu, stromy a zebry. Přijdou o skutečný život zvířete, soutěžení a souboj o přežití.“
Chrisovi snímky se ubírají jiným směrem. Spíše než na anonymní portréty se soustředí na dokumentování objektů jako součást jejich prostředí a tímto způsobem vytváří studie bohaté na detaily, které ukazují, jak tato zvířata žijí a umírají. Skutečná pravda divočiny. Tento přístup vedl k vytvoření portfolia neuvěřitelných fotografií divoké přírody a také dokumentárnímu fotografování divočiny. Chris nicméně říká, že tento způsob práce vyžaduje obrovské množství energie a odhodlání, protože „pokud nejste dostatečně zapálení, nepřežijete. Musíte ze sebe vydat všechno, abyste na těchto místech byli, a strávit hodiny pozorováním.“
Jak dospěl jako fotograf až sem? Vše začalo u objektů, které Chris znal a do kterých byl zapálený. „Začal jsem jako sportovní fotograf,“ říká Chris. „Plaval jsem, takže jsem fotil plavání. Myslím si totiž, že pokud chcete odvést dobrou práci, musíte znát to, co fotíte.“
V roce 2012 jsem byl v Londýně a fotografoval události. Něco mi ale nesedělo. Celý týden sedíte na jednom místě, na stejném sedadle... nemůžete být moc kreativní. Potom jsem odjel do Namibie a zamiloval se do přírody a divočiny. Měl jsem pocit, že tohle je to, co chci dělat, a cítil jsem se užitečně. Ve sportu soutěžíte s dalšími fotografy, ale při fotografování divoké přírody můžete pomoct zvířatům.“
Naštěstí díky zkušenostem se sportovním fotografováním získal Chris užitečné dovednosti, které nyní uplatňuje při fotografování divoké přírody. „Musíte být rychlí a mít správné načasování, abyste moment zachytili. Když chcete vyprávět skvělé příběhy ve sportu, musíte vědět, co fotíte. To stejné platí u divočiny, musíte vědět, jak se zvířata chovají. Proto rád trávím co nejvíce času s jednou smečkou lvů nebo rodinou gepardů. Znamená to, že pořídíte momentky z jejich skutečného života.“
Chris říká, že dokáže strávit tři týdny sledováním stejné smečky gepardů, díky čemuž může zvířatům porozumět a zachytit skutečné snímky. „Příběh tvoří čas, strávený kontaktem se zvířaty.“
„Nedávno jsme sledovali gepardí samici s mládětem, a protože jsme s nimi strávili spoustu času, jeden večer přišla k autu, nechala za sebou své mládě a odešla lovit. Pokud na to máte jen několik hodin, toto nezažijete.”
Jednou z největších chyb, kterou fotografové jedoucí poprvé na safari dělají, je nedostatek trpělivosti nebo možná schopnosti strávit se zvířetem dostatek času. Říká: „Nezapomeňte na to, že nemůžete být všude. Výběr toho, co chcete přesně zachytit, je součástí hry. Když budete celý den pobíhat kolem, možná pořídíte nějaké pěkné snímky, ale neuvidíte, jak se zvířata chovají, což je skutečná odměna.“
Pokud nejste vybíraví, vrátíte se z focení s tisíci stejnými snímky, „což je pochopitelné, zejména pokud jde o vaše první safari a vy chcete vyfotit všechno. Třetí nebo čtvrtý den už musíte být chytřejší.“ A k tomu dodává: „Před stisknutím spouště se musíte zamyslet ‚Zaslouží si to vyfotit? Nebo si nechám tuhle chvíli pro sebe?‘ Pokud spolu neladí tři věci – kompozice, světlo a příběh, který vyprávím – snímek nepořídím.“
Přináší práce v blízkosti zvířat problémy? Ovlivňuje to jejich chování? Je možné, že jsou díky tomu snímky méně pravdivé? „Nemyslím si,“ říká Chris. „Mám k nim respekt a nechci se dostat příliš blízko a vynutit si kontakt jako někteří fotografové. Jsem jen pozorovatel, nechci rušit. Nejsme tu, abychom změnili jejich život přímo, ale pouze prostřednictvím snímků, a nechceme narušovat jejich chování.“
Díky Chrisovu stylu, který udržuje větší vzdálenost od zvířat, zachycují jeho snímky zvířata v jejich prostředí přirozeněji a ukazují je v kontextu. Jak byste u fotografování divoké přírody očekávali, pokud chcete dát zvířeti prostor, znamená to, že fotíte s delšími objektivy. Chris se svým fotoaparátem Sony α7R III a α9 používá zejména objektiv SAL 500 mm f/4 G SSM a chystá se začít používat nový objektiv 400 mm f/2,8 GM.
„Sedmdesát procent snímků je vyfocených na 500mm objektiv, ale používám také objektivy FE 100–400 GM f/4,5–5,6 OSS, FE 70–200 mm f/2,8 GM OSS a FE 24–105mm f/4 G OSS, když potřebuji být flexibilnější nebo zvířata přijdou blíž.“
Jak je na mnoha Chrisových snímcích vidět, ohnisková vzdálenost teleobjektivu nemusí znamenat, že je prostředí odsunuto do pozadí nebo zmizí v důsledku rozostření. Focení s teleobjektivem ve skutečnosti pomáhá vytvářet scény s krajinou v rovinatých místech jako je Serengeti, kde může být okolní prostředí prořídlé.
Fotografování divoké přírody je jako fotografování krajiny – dobrá poloha je základ. Kromě toho, že spíš než abyste se soustředili na světlo, musíte zaujmout dobrou polohu, ve které počkáte na zvíře. Velmi důležitý je dobrý průvodce. „Když jsme v Zambii fotili lvi, prováděl nás lesem lovec. Když znáte jejich chování, víte, kam půjdou, a můžete zaujmout pozici a být připravení. Musíte mít samozřejmě štěstí, ale nemůže pořídit takové fotografie, když sedíte v autě a honíte se za nimi,“ vysvětluje Chris.
Chris vysvětlujte, že to stejné platí u tohoto snímku pořízeného v Masai Mara. „Tohle je Černá skála, kam si lvi chodí brzy ráno hrát. Nejlepší je, když je slunce za skálou a vytváří protisvětlo a hází stíny lvice a jejích mláďat. Stačí, když jste připravení, a pak jen čekáte. Pokud to nevyjde, nevadí, vždycky je to risk, ale když nepřijdete, na 100 % vám záběr uteče.“
„Fotografování je mocné. Jediným záběrem můžete zachytit emoci nebo vyvolat pocit“
