Vnáší do portrétů osobnost

„Fotografie je komunikativní obor,“ říká Steffen Böttcher, když se ho zeptáte na jeho práci v oblasti portrétů a módy, „a to je štěstí, protože mě komunikovat baví.“ Ovšem bez ohledu na to, jaký styl portrétu se rozhodnete pořídit, musí vám především sdělit něco smysluplného o vašem objektu. Pokud je anonymní, není to skutečný portrét.

Steffenovy portréty do značné míry vypovídají o povaze, a kromě několika dalších důležitých technik to podle něj má co do činění s vizuálním vyprávěním o konkrétním místě.

Říká, že promyšlené využití lokace také objektům usnadňuje být sami sebou. „Je to jako natáčení filmu s herci nebo vystoupení hudebníků; herec potřebuje scénu nebo lokaci, ne zelené plátno, kde nemá na co reagovat, zpěvák potřebuje pódium a posluchače. Zvíře nemůžete vzít z jeho přirozeného prostředí a čekat, že se bude chovat přirozeně. S lidmi je to stejné.“

Než se vrhl do fotografování na plný úvazek, pracoval Steffen 12 let jako grafický designér, což mu určitě dalo skvělou průpravu ve vizuálním jazyce – způsobu, jakým obrázky mohou sdělovat myšlenky. Létům stráveným v grafickém designu vděčí za to, že mu pomohla pochopit základy, například správnou kompozici, používání komplementárních barev a uspořádání snímku. Říká, že s těmito znalostmi „je snadné přejít k fotografii, protože nezačínáte od nuly. Chtěl jsem prostě být kreativní – to je nejdůležitější motivace, která by neměla zapadnout pod nánosem technických záležitostí.”

Cítí, že příliš mnoho fotografů přistupuje k fotografování z technické stránky a zaměřuje se na nastavení a vybavení. Pro něj, jak vysvětluje, to ale moc velkou roli nehraje:

Aspekt, který mu s tím pomáhá, je výklopný displej jeho fotoaparátu Sony α9. „Z několika důvodů raději dělám kompozici na obrazovce,“ vysvětluje, „když ji děláte v hledáčku, můžete na některé prvky zapomenout, protože je to blíž skutečnému životu.“ Takže se oko zaměří na objekt a ne na kompozici jako celek? „Ano, protože když použijete displej a vidíte kompozici tam, je to spíš jako dívat se na výtisk... tedy hotovou práci. Máte trochu větší odstup a můžete být objektivnější.“

Doplňkem k umění komunikace a pro Steffena dalším skvělým aspektem kompozice pomocí LCD displeje jeho fotoaparátu je, že se svým objektem může snáze komunikovat, protože se neschovává za „štít“ fotoaparátu přiloženého k oku. „Jako fotografovi mi opravdu pomáhá, když se mohu vynořit zpoza této masky. Je to mnohem intimnější a mnohem lepší pro objekt. Způsob, jakým lidé reagují, se velmi různí a je to něco, co okamžitě vidíte. Takže je pak pro mě mnohem jednodušší soustředit se na objekt. Lépe s ním interaguji, zvlášť když u automatického ostření a expozice modelu α9 vím, že se na fotoaparát můžu plně spolehnout. Nemusím myslet na techniku, jen na kompozici a komunikaci.“

Steffenovy portréty jsou skutečně speciální do značné míry díky mluvení. „Když mi obličej nezakrývá fotoaparát, můžu s objektem mluvit a uklidňovat ho. Lidé, kteří mi sedí modelem, to nedělají každý den, takže potřebují, abych je trochu uklidnil. Skutečně hodně mluvím a dávám jim najevo, že nemusí nic hrát, jen být sami sebou. Potom je na mně, abych tyto hezké drobné okamžiky zachytil.“

Většina portrétních fotografů, říká, se svými objekty mluví, ale rozhodující je, jak to děláte, ne mluvení samo o sobě.

Mezi metody, které používá, patří vyprávění příběhů během konverzace a změna způsobu jejich podání podle toho, jak by se objekt měl cítit. „Někteří fotografové řeknou ‚myslete na něco hezkého‘ a očekávají reakci. Takhle to ale nefunguje – musíte být chytřejší, projevit větší empatii. Pokud chci, aby vypadali hrdinně, vyprávím jim hrdinské příběhy; a pokud chci, aby vypadali v pohodě, vyprávím jim pohodové příběhy, například jak krásnou jsem měl dovolenou.“

Jeho klíčový tip: „Pomocí konverzace je přeneste pryč z daného okamžiku. Je to jako režírovat balet, ale pracujete s jejich podvědomím; poslouchají a reagují. Tak funguje komunikace nejlépe.“