Sportovní fotograf Giovanni Auletta v posledních 20 letech procestoval svět a fotografoval téměř všechny typy sportovních událostí. Dnes se specializuje na lyžování a cyklistiku. Když sport na celém světě začaly decimovat zákazy volného pohybu kvůli nákaze COVID-19, nebylo už podle Giovanniho možné ve fotografování těchto dvou disciplín pokračovat.
„První týden omezení jsem bral jako dovolenou,“ pokračuje Auletta. „V tom druhém jsem čistil fotoaparáty a upravoval nastavení. Třetí týden jsem brzy ráno vyrazil ven vyfotografovat vylidněné město. Aniž bych si to uvědomil, začínal jsem vlastně pracovat znova.“
Protože na jeho obvyklé objekty se stále vztahují omezení, využil Giovanni této situace k nalezení nové inspirace. Zaměřil se na subjekt, který v minulosti prokázal nezdolnost a schopnost přizpůsobit se. „Chtěl jsem pracovat na místě se silnou identitou a příběhem, takže jsem se rozhodl pro gymnastky z klubu S.D.G FORZA E CORAGGIO,“ vysvětluje. „To byl úplně první sportovní svaz v Miláně. Byl založen v roce 1870 a přečkal dvě světové války, takže zde vědí, co znamená přizpůsobit se a být odolný.“
Spíše než na jednotlivce se Giovanni rozhodl zaměřit se na týmy, které se scházejí po dlouhém odloučení. Jako objekt si zvolil tým moderní gymnastiky a dodává, že „chtěl poukázat na sport, který není vždy v centru pozornosti, ale je provozován se stejnou oddaností a vášní jako jiné, populárnější sporty.“
I když fotografování gymnastek nebylo pro Giovanniho ničím novým, nikdy předtím to nedělal tak „intimně“. Od fotografování lyžařů se tato práce dost lišila. „V první řadě je gymnastika sálový sport, takže je k dispozici o hodně méně světla. Ale existují i fyzické rozdíly,“ vysvětluje. „U lyžování máte například mnohem větší vzdálenosti a přesnější časování. Lyžování je sport, při kterém máte často pouze čas na jeden záběr. U tohoto projektu jsem nemusel nijak spěchat, mohl jsem přecházet a vybírat si pro každého atleta správné místo a přizpůsobit se lokaci a světlu.“
Fotografovo vybavení se musí také přizpůsobit. Giovanni jako uživatel vlajkových modelů společnosti Sony Alpha 9 ví, že se na svůj všestranný fotoaparát může spolehnout v každé situaci. „Při fotografování akce, ať uvnitř, nebo venku, musí být expoziční čas obvykle velmi rychlý,“ vysvětluje. „Tělocvična měla navzdory svým velkým oknům pořád poměrně slabé osvětlení, takže pro mé vybavení byla dobrou zkouškou. Fotoaparát Alpha 9 II jako obvykle prošel touto zkouškou skvěle a umožnil mi pracovat s velmi vysokými hodnotami ISO bez ztráty kvality. Mohl jsem se spolehnout, že automatické nastavení citlivosti ISO se vždy přizpůsobí světlu – což v takovém místě, kde se světlo mění, bylo klíčové.“
K výsledné podobě Giovanniho intimní série snímků přispěly i další aspekty toho, co umí fotoaparát Alpha 9 II. „Bez funkce automatického ostření na oči v reálném čase, kterou je můj fotoaparát Sony vybaven, se už neobejdu,“ přiznává. „Funguje skvěle, zaostření udržuje, kde potřebuji, a já se zatím můžu soustředit na další prvky záběru. Zaostření funguje dokonce i v silném protisvětle a s dalšími komplikacemi, jako jsou vepředu vlající gymnastčiny stuhy – nikdy se neplete.“
Pomohl mu také elektronický hledáček fotoaparátu Alpha 9 II. „Ani neustálé přecházení objektu mezi světlem a stínem fotoaparát nikdy nezmátlo a expozice na světelné podmínky správně reagovala. Díky tiché závěrce jsem navíc mohl být naprosto diskrétní a při práci s atlety dělat, jako bych tam nebyl,“ dodává.
O fotografování rychlostí 20 snímků za sekundu Giovanni říká: „Vždy je důležité znát sport, který fotografujete, abyste dokázali předvídat pohyby. V tomto případě, protože jsem se na gymnastiku nikdy nespecializoval, mi také velmi pomohl režim sekvenčního snímání rychlostí 20 snímků za sekundu fotoaparátu Alpha 9 II, který mi umožnil vybrat dokonalý záběr.“
Širokoúhlé záběry pořizoval Giovanni objektivem 24–105 mm f/4 G OSS, většinou však používal osvědčený objektiv 70–200 mm f/2,8 GM OSS. Vždy mohl „zaujmout tu pravou vzdálenost od atletů – nebýt ani moc dotěrný, ani moc daleko od scény“, přičemž díky cloně f/2,8 mohl pracovat s malou hloubkou ostrosti a tím zvýraznit své objekty v temné tělocvičně. „U mnoha fotografií jsem se chtěl soustředit na gesta atletů,“ vysvětluje. „Nastavil jsem proto nejnižší clonu a zdůraznil tak tvary jejich těl a póz vůči okolí.“
„Tato práce mě naučila, že sebevzdělávání, nejen z technického hlediska, ale i z hlediska lidského rozměru, trvá celý život,“ končí Giovanni. „Jako fotografové musíme stejně jako atleti zůstat fyzicky i mentálně aktivní. Učení a přizpůsobování se v tom hrají velkou roli. Stýská se mi po horách a nemůžu se dočkat, až zase začne zimní sezóna. Pochopil jsem však, že gymnastika je sport provozovaný s nezměrným nadšením a láskou, takže teď mám v srdci i ji.“
