„Hudba je pro mě zdaleka nejdokonalejší formou umění,“ říká Kaupo Kikkas, když se ho ptáme na dvě věci, které ho v životě nejvíc baví. Pro ty, kdo viděli jeho vynikající portréty, to může být překvapení. Pochopíme to, když se lépe seznámíme s Kaupovým dílem, jeho minulostí a přesvědčením, že kreativita se rodí z vášně.
„Hudba je ve své abstraktní podstatě neměřitelná. Moje druhá láska je fotografie. Je popisnější, blíže skutečnému světu. Proč fotografuji? Myslím si, že jako dobrý fotograf můžu být světu užitečnější než jako špatný hudebník!“
Kaupo nám samozřejmě svoji otevřenost servíruje s vrchovatou dávkou skromnosti. Z jeho kombinace zájmů můžeme nahlédnout, jak důležitá je ve fotografii specializace. Specializaci provází soustředěnost a obětavost, což jsou vlastnosti, které fotografovi pomáhají pořizovat skvělé záběry namísto průměrných. Specializace znamená najít si subjekt, kterého se nikdy nenabažíte. Fotografování se stane součástí života a zábavou, už to vlastně ani není práce. Pokud fotografujete to, co vás baví, na snímcích to bude vidět a lidé na ně budou reagovat. Na fotografiích Kaupa Kikkase je jeho láska k hudbě jasně patrná.
K výsledku se dopracoval postupně. Jednotlivé prvky se postupně skládaly jako noty do akordů. „Chodil jsem v Estonsku do hudební školy sovětského střihu,“ vysvětluje. „V těchto školách převažoval tvrdý a vážný přístup. Nakonec jste měli jedinou volbu: stát se hudebníkem, nebo se jím nestát, což se bralo jako selhání.“ Už v té době ho zajímalo fotografování a zcela mu propadl, když získal pravděpodobně první digitální aparát v Estonsku s rozlišením pouhých 0,3 megapixelů. Koupil si také fotoaparát na film, se kterým se naučil tradičním postupům. Po ukončení školy si přivydělával ve Finsku jako fotograf na volné noze. Zde také fotografický obor studoval. Uvědomoval si ale, že se bude muset rozhodnout. „Vystudoval jsem hudbu a hudba měla být mým živobytím. Nechtěl jsem se hudbě ale věnovat jenom napůl. Nerad dělám věci polovičatě, je to jedna z mých životních zásad.“
Jakmile se však jednou stanete hudebníkem, už vám to zůstane. Po deseti letech se rozhodl oba obory skloubit a věnovat se práci s hudebníky, které znal. Prvním zákazníkem byl jeho bývalý učitel hry na klarinet. Stále si ale nebyl úplně jistý.
„Myslel jsem si, že v Estonsku se své specializaci nebudu moci věnovat, protože vážná hudba zde trpí nedostatkem financí. Napadlo mě, že bych se mohl prosadit na mezinárodní scéně. Abych se zviditelnil, nafotil jsem pár věcí zadarmo a několik dalších jenom za nízký honorář. Za nějaký čas jsem mohl přestat dělat dobře placené komerční zakázky a věnovat se jenom hudbě.”
Fotografie je samozřejmě široký obor a Kaupovy portréty představují jen jeden z mnoha fotografických směrů. „Zjednodušeně řečeno,“ vysvětluje, „existují podle mě dva základní typy. Zaprvé jsou to dokumentární fotografie z hudebních akcí, například snímky z koncertů nebo festivalů. I snímky z koncertů mohou být uměleckými díly, ale stává se to jen výjimečně a ve skutečnosti to od koncertních fotografií málokdo očekává. Zadruhé jsou to portréty, což je moje práce. Vyžadují jiný přístup, fotograf se musí do subjektu více vcítit.“ Můžete to vidět například v tom, jak fotografované subjekty přirozeným způsobem drží své hudební nástroje.
„Pokud se nedokážete do subjektu vcítit nebo máte špatný přístup, může se snadno stát, že z fotografického sezení nebude žádný výsledek. Portrétní sezení není jednosměrná ulice. Je to duet, ne sólo. Když fotografuji hudebníky, říkám jim, že je to jako komorní hudba. Okamžitě mi rozumí. Chápou, že klavírista a violoncellista tvoří společně a musí si navzájem důvěřovat. Ve fotografii je to stejné. Nemá cenu, aby se snažil pouze jeden z vás. Musíte pracovat spolu, mít společný cíl.“
To podle něj přijde, jakmile k subjektu přistupujete s empatií a navážete spolu vztah. Navazování osobních vztahů se mu daří díky tomu, že hudbě sám dobře rozumí, a v jeho snímcích je to vidět.
Fotografování je podle něj pro některé fotografované subjekty stresující. Pokládá za důležité, aby fotograf osoby, které fotografuje, respektoval a snažil se navodit relaxovanou atmosféru. Na jeho snímcích je uvolněnost fotografovaných subjektů patrná. „Na portrétech je často vidět,“ říká, „že lidé zadržují dech, nemají uvolněná ramena a celá póza působí defenzivně.“ Chce-li se tomu fotograf vyhnout, je lepší, když namísto dominantního přístupu projeví vůči subjektu empatii. Pokud fotograf trvá na stylu nebo scénáři, který subjektu nesedí, fotografování obvykle rychle nabere špatný směr. „Fotografická technika nesmí převážit nad subjektem, jinak výsledný portrét bude spíše o technice než o fotografované osobě.“
Pro Kaupa je důležité využívat působivé lokality. Na mnoha snímcích vidíme zajímavá pozadí nebo zarámování subjektu. Lokality nevybírá náhodně, zajímavá místa si průběžně zaznamenává: „Neustále někam chodím a mám při tom oči otevřené, aby mi neunikla vhodná místa. Některé lokality nosím v hlavě i několik let. Třeba jedno takové místo ve starém rašeliništi, kde jsou kořeny stromů staré stovky nebo tisíce let. Působí to podivně až apokalypticky. Pak se najednou objeví subjekt, který se do toho místa perfektně hodí.“
Kaupo říká, že zajímavé lokality fotografování ozvláštňují, což je přínosem pro něj i pro diváky. Ze stejného důvodu se také věnuje osobním projektům.
„Každým rokem je pro mě důležitější,“ říká, „abych se jako portrétní fotograf neopakoval. Ano, subjekty se sice mění, ale nechci mít jeden vizuální styl, podle kterého by mé portréty všichni poznali. Potřebuji pracovat podle sebe – říkám tomu svobodné umění – tak, že když mě inspiruje nějaká myšlenka, mohu na ni reagovat svým vlastním způsobem. Jen tak mohu vytvářet ty nejlepší fotografie. Mám neuvěřitelné štěstí, že moje profese je zároveň tím, co je pro mě v životě nejdůležitější.“
„Pracuj tvrdě a miluj to, co děláš. Vše ostatní přijde.“
