Je poslední den focení a Jaakko Posti závodí s časem. Severní Finsko navštívilo jaro a s ním i hřejivé slunce. Sníh taje, voda v řekách se mění z bílé na modrou a půda na březích jezera Kilpisjärvi měkne na zrádnou klouzavou břečku. Jaakko a profesionální snowboardista Antti Autti sesednou ze sněžného skútru pět nebo šest kilometrů od hory Terbmisvaara a dál pokračují vlhkým a rozbředlým sněhem na lyžích. Doufají že se do roklí na horských úbočích, v nichž rychle nastává obleva, dostanou včas.
Tyto rokle, strmé a úzké úžlabiny, které sbíhají dolů po úbočí hory, se skvěle hodí pro volnou jízdu na snowboardu. Objeví se v poslední části dokumentárního filmu SCAN, který zachycuje, jak Antti objevuje zajímavá zákoutí Norska a Finska za polárním kruhem.
„Tu poslední část mám z celého filmu asi nejraději,“ říká Jaakko. „Jsem hrdý na to, že jsme se odhodlali a dokázali to. Ty úchvatné záběry se mi samozřejmě líbí, ale když vím, kolik úsilí jsme museli vynaložit, aby se věc podařila, mám z toho obzvlášť dobrý pocit. V zimě se k těm roklím můžete dostat na skútru, ale tentokrát by to bylo příliš riskantní. Cestu na vrchol vysoký 1140 metrů jsme proto absolvovali po vlastních a pak jsme natáčeli, jak sjíždíme dolů. Než jsme se museli vrátit zpátky do civilizace, nafilmovali jsme dva sjezdy strmými průrvami. Musel jsem mít tep tak 160!“
Proč přináší úspěch takové uspokojení? „Protože není zaručen,“ odpovídá Jaakko a směje se. „Při podobných projektech se často stane, že se musíte otočit a vrátit zpátky. Můžete se pět hodin drápat někam nahoru a pak zjistit, že fotit nejde, protože se změnilo počasí. Nebo to není bezpečné či příliš riskantní. Může to být značně frustrující, ale když to vyjde, je to pecka.“
Jaakko původně fotografoval, ale teď stále častěji natáčí video. Spolupracuje se sportovci, kteří se věnují jeho oblíbeným sportům. Během projektu s Anttim, profesionálem s více než dvacetiletými zkušenostmi, který reprezentoval Finsko na Olympiádě, se zájmy fotografa i fotografovaného překryly.
Jaakko vysvětluje: „Antti začal asi před 10 lety začal častěji jezdit na snowboardu ve volné přírodě a pořád v tom pokračuje. Náš film je o místech, která si oblíbil a na která se vrací.“
Práce v takových oblastech vyžaduje zvláštní schopnosti, zkušenost a spolehlivé vybavení. „Základem je bezpečnost,“ vysvětluje. „Čím více toho víte o místních sněhových podmínkách, tím lépe. Můžete narazit na místo nebo situaci, která se vám zalíbí, jenže bez plánování se neobejdete. Musíte dokonce hrabat díry do sněhu, abyste zjistili, v jakém je stavu – cokoli, jen abyste neskončili pod lavinou. Když máte pochyby, nevydávejte se na svah. Čím větší svah, tím větší lavina, a pak už je vše jen vůle Páně.“
Tvrdí, že záliba ve sportech mu pomáhá pořizovat lepší záběry. „Když pracujete s profesionálním snowboardistou, je to společná práce. Vědí, co bude v záběru vypadat dobře, a já jim důvěřuji. A oni mají důvěru ke mně, protože ty triky také znám. Když sport neznáte, můžete pořídit záběry, které se někomu budou líbit, jenže pro zasvěcené tam musí být něco navíc, například správný postoj.“
S fotoaparátem α7R III to jde snadno. Hlavním důvodem je jeho univerzálnost. Protože jde o hybrid, lze s ním skvěle fotit i natáčet video a to i v situaci, kdy váha a prostor jsou velkým faktorem.
„S jedním aparátem potřebujete jen jeden objektiv a také rám pro přidávání mikrofonů může být menší. Čím menší objem zabírá fotografická výstroj, tím víc máte prostoru pro ostatní věci, jako je lavinový set, náhradní oblečení, voda. Obvykle používám objektiv FE 24–105 mm f/4 G, se kterým si většinou vystačím. Kdyby se změnily podmínky, nosím sebou vždy i objektiv s vysokou světelností, jako je FE 35 mm f/1,8.“
Stabilizace obrazu a spolehlivé automatické ostření fotoaparátu α7R III jsou pro Jaakka také velice důležité. Může aparát držet v ruce – mechanický stabilizátor by zabral více prostoru – a neztratit ze záběru snowboardistu, jako je Antti. Fotoaparát stejně dobře fotí i natáčí video. „Rychlost fotoaparátu mi umožňuje okamžitě reagovat a pořizovat přirozené záběry, které jsou pro takový dokument zásadní,“ říká, „Fotoaparát mám připnutý k popruhu od batohu a jakmile se začne něco dít, hned po něm sáhnu.“
Mít aparát zavěšený na popruhu od batohu za polárním kruhem přirozeně vyžaduje dobrou odolnost vůči povětrnostním vlivům: „Za šest let focení s fotoaparáty řady α7 jsem s tím neměl žádný problém. Ani když displej poněkud namrzl při -30 nebo -40 stupních, ani když fotoaparát postříkala voda z tajícího sněhu. Má alfa všechno vydržela a díky zkušenostem a plánování jsem vydržel i já.“
