Boj za záchranu ráje

Projekt Ráj odsouzený k záhubě zavedl Tomase Wüthricha k penanským nomádům v deštném pralese na Borneu. Kromě samotného fotografování čerpal Tomas inspiraci od lidí, s nimiž žil a pracoval v průběhu pěti let. A nakonec dokázal dát i něco on jim.

Tomas se na Borneo poprvé vypravil v roce 2014. To byl také jeho první kontakt s národem Penanů, který bojuje proti agresivní těžbě dřeva v deštném pralese, v němž žije. Tomasovi to dělá starosti: „Bývali nomádi, ale teď jsou nuceni se usadit a farmařit, protože prales tak rychle mizí.“

Obavy i zvědavost přiměly Tomase následující rok k návratu a zahájení uceleného projektu. Po prvním roce práce pokračovala, následovaly další cesty a nakonec z toho bylo pět let práce, kdy Tomas pobýval mezi Penany celé měsíce. Zjistil, že to jsou lidé v přelomové situaci. Novým technologiím se nebrání, ale snaží se zachovat částečně nomádský způsob života.

„Nechtějí silnice a nechtějí, aby jim dřevaři vykáceli domov,“ vysvětluje Tomas. „Ale nejsou tak izolovaní jako dosud nekontaktované kmeny v Amazonii. Když mohou, cestují do nejbližší vesnice, prodávají tam pera a rohy a nakupují některé věci. Nechtějí se ale vzdát všeho, protože jejich supermarketem je prales. V pralese je vše, co potřebují.“

Během těchto pěti let přišel Tomas na to, jak důležitý je čas. „Reportážní projekt, jako je tento, nezvládnete za tři týdny,“ konstatuje. „Proto jsem se vracel. Jednou na dva týdny, pak na měsíc, pak na další měsíc... abych tuto kulturu hlouběji poznal.“

Po osmi návštěvách, z nichž poslední proběhla v roce 2019, už mu Penanové plně důvěřovali: „Taková úroveň integrace umožní přejít od romantických obrázků z pralesa k něčemu skutečnějšímu a ukázat reálný život těchto lidí.“

V tak izolovaných podmínkách musel Tomas vyřešit dobíjení baterií. α9 má naštěstí vynikající výdrž. S jednou baterií lze nafotit tisíce snímků. Než Tomas zjistil, že to jde jednodušeji, nosil sebou v batohu na měsíc fotografování zásobu 24 baterií.

„Jednou jsem v džungli potkal muže, který nesl na zádech batoh a na něm měl solární panely. Kromě toho mu za krkem seděly tři opičky! Od té doby jsem baterie dobíjel pomocí solární soupravy. Z jednoho solárního akumulátoru jsem nabil tři baterie do fotoaparátu α9. Fungovalo to výborně.“

Mezi další funkce fotoaparátu, které se ukázaly být pro Tomasův projekt velmi užitečné, patří vysoká citlivost ISO a tichá závěrka: „Od té doby, co používám α9, se mé snímky skutečně zlepšily. Velice důležitá byla vysoká citlivost ISO, protože po západu slunce nebylo téměř žádné světlo a noc je tam velmi dlouhá. Když člověk fotí při hodnotě 6 400, obrázky působí, jako by byly pořízeny na film s vysokou citlivostí. Obraz tím ale nijak netrpí.“

Tichá závěrka znamená, že mohl pořizovat snímky a přitom svou adoptivní rodinu vůbec nerušil: „Proti focení sice nic nenamítali, ovšem když neslyšeli žádný zvuk, úplně zapomněli, že tam jsem. Byl jsem neviditelný jako moucha na zdi. Proto tento aparát považuji za dokonalý reportážní přístroj.“

„Od Penanů jsem před skončením projektu načerpal spoustu inspirace,“ říká Tomas. „Nám se možná tito lidé zdají exotičtí, ale ve skutečnosti jsme všichni na jedné lodi. Co se týče životního prostředí, všechno souvisí se vším. Proto si myslím, že není správné jen brát, aniž bychom také něco dávali.“

Tato úvaha vedla Tomase k tomu, že ze svého projektu vytvořil knihu. Pro Penany ji nechal vytisknout na minerálním papíře vyrobeném z vápence, který perfektně odolává vodě a v podmínkách deštného pralesa dlouho vydrží.

Zeptali jsme se Tomase, co by o svém projektu chtěl závěrem říct. „Doufám, že jsem těm lidem alespoň nějak pomohl. Prales, který se snaží chránit, nemohou oni sami opustit. Když ale já sdělím světu jejich příběh, snad to k něčemu bude.“