Historické město Istanbul znamená pro každého něco jiného. Je to největší město v Evropě a jediné, které se rozkládá na dvou kontinentech. Je kosmopolitní směsicí kultur vzniklou za tisíciletí obchodování, vzdělávání a náboženství. Pro fotografa Murata Pulata však toto město znamená něco jiného – naději.

„Do Istanbulu jsem přišel z Ankary, měl jsem zde studovat. Chtěl jsem získat titul a žít tady. V té době jsem si myslel, že si tu budu vydělávat. Byl to můj sen a stejný sen a stejnou naději vidím u mnoha dalších lidí, které potkávám.“

A právě tito další lidé byli inspirací pro Muratův projekt „Město naděje“. Soustředil jej do Istanbulu, ale odráží životy ve všech velkoměstech. Je to série portrétů a momentek, z nichž každá podrobně popisuje lidi, které městský život svádí a inspiruje. Jak jim pomáhá nebo je ničí.

„Vždycky jsem chodil ven a fotil,“ říká, „ale to mi nestačilo. Chtěl jsem se dozvědět něco o životě lidí a ukojit svou zvědavost. Tak jsem fotil po celém městě: pracovníky v kanceláři, prodavače, bezdomovce na opuštěných místech a demonstranty v průvodech. „Město naděje“ je mozaikou těchto příběhů.“

 

„Jedno je jisté – ve velkém městě není snadné si udržet naději. Když sem lidé přijdou, všichni mají naději. Chtějí něčeho dosáhnout – být mocní, bohatí nebo možná jen volní – ale příliš mnoho z nich svou hru prohraje, protože šance na úspěch je malá. Většinou to nebývá příběh o úspěchu.“ 

K zachycení „Města naděje“ používá Murat zejména fotoaparát α7R III. Přešel na něj z modelu α7 II a za rozhodující výhodu pokládá rozlišení a kvalitu obrazu.

„Hlavní je rozlišení a dynamický rozsah. Zejména to druhé, protože mým studiem je celé město a musím být připraven na všechno. Něco vidím a musím zareagovat a fotit, aniž bych měl možnost změnit osvětlení. Ať je to protisvětlo nebo jasná obloha, s fotoaparátem α7R III snadno dostanu detail do světel i stínů. To samé platí pro citlivost ISO. Ohromně snadno se přizpůsobuje, takže mohu snadno fotit slabě osvětlené objekty.“

Každý objekt je v jeho projektu novou kapitolou. Někdy je jeho práce těžká, protože často je příběh o ztrátě naděje. Jednou vypráví o účastnících průvodu LGBT Pride, kterým bylo odebráno právo demonstrovat, jindy o bezdomovcích.

„Znám spoustu lidí, kteří sem odněkud přišli. Jsou to fajn chlápci a pracanti, ale teď žijí na ulici. Prší a je zima a já jim nemohu pomoct. Fotím je, hovořím s nimi, trávím s nimi čas, ale já se mohu vrátit do svého života a oni ne. Jsem pozorovatel a to je někdy těžké.“

Systém automatického ostření fotoaparátu α7R III zásadně změnil způsob, jakým Murat pracuje, a to dokonce tak moc, že říká: „Před deseti lety bych tento projekt nemohl dělat, protože fotoaparáty neuměly to, co od nich potřebuji.“

K režimu automatického zaostření na oko říká: „Stačí stisknout tlačítko a hned vím, že zaostření je na objektu uzamčeno. Je to důležité. Když hledám oko pomocí bodového automatického ostření a následně zaostřuji a znovu upravuji kompozici, mohl bych promeškat vhodný okamžik. Je to další technická věc, o kterou se nemusím starat. Vím, že snímek bude vždy ostrý i s plně otevřenou clonou, a mohu popustit svoji kreativitu.“ Na Murata také zapůsobila konstrukce a malé rozměry modelu α7R III. Může tak za každého počasí pořizovat snímky, jaké potřebuje, s fotoaparátem, který je lehčí než digitální zrcadlovky nebo středoformátové přístroje. „Abych mohl fotit na ulici podle svých představ, musí být fotoaparát připraven na déšť či sníh, což ten můj je. A má ideální velikost, zvláště pokud používáte malé objektivy jako FE 35 mm f/2,8. Můžete být téměř neviditelní.“

„S prací nejsem hotov. Potrvá to ještě několik let, protože chci pořídit více snímků, zejména skutečných vítězů – lidí, kteří dosáhnou toho, co chtějí. Najít vítěze je však někdy obtížné, protože oni nevědí, že vyhrají. Tolik lidí je uvězněno v pasti, kdy chtějí víc a víc, ale jejich přání nelze splnit. Musíme zjednodušit své životy a uvědomit si, že úspěch není to, co vidíme v televizi a časopisech. Celá společnost se musí naučit, že všichni lidé mají talent, všichni něco dovedou a všichni jsou cenní. To je asi moje největší naděje.“