Historické město Istanbul znamená pro každého něco jiného. Je to největší město v Evropě a jediné, které se rozkládá na dvou kontinentech. Je kosmopolitní směsicí kultur vzniklou za tisíciletí obchodování, vzdělávání a náboženství. Pro fotografa Murata Pulata však toto město znamená něco jiného – naději.

„Do Istanbulu jsem přišel z Ankary, měl jsem zde studovat. Chtěl jsem získat titul a žít tady. V té době jsem si myslel, že si tu budu vydělávat. Byl to můj sen a stejný sen a stejnou naději vidím u mnoha dalších lidí, které potkávám.“

A právě tito další lidé byli inspirací pro Muratův projekt „Město naděje“. Soustředil jej do Istanbulu, ale odráží životy ve všech velkoměstech. Je to série portrétů a momentek, z nichž každá podrobně popisuje lidi, které městský život svádí a inspiruje. Jak jim pomáhá nebo je ničí.

„Vždycky jsem chodil ven a fotil,“ říká, „ale to mi nestačilo. Chtěl jsem se dozvědět něco o životě lidí a ukojit svou zvědavost. Tak jsem fotil po celém městě: pracovníky v kanceláři, prodavače, bezdomovce na opuštěných místech a demonstranty v průvodech. „Město naděje“ je mozaikou těchto příběhů.“

 

„Jedno je jisté – ve velkém městě není snadné si udržet naději. Když sem lidé přijdou, všichni mají naději. Chtějí něčeho dosáhnout – být mocní, bohatí nebo možná jen volní – ale příliš mnoho z nich svou hru prohraje, protože šance na úspěch je malá. Většinou to nebývá příběh o úspěchu.“ 

K zachycení „Města naděje“ používá Murat zejména fotoaparát α7R III. Přešel na něj z modelu α7 II a za rozhodující výhodu pokládá rozlišení a kvalitu obrazu.

„Hlavní je rozlišení a dynamický rozsah. Zejména to druhé, protože mým studiem je celé město a musím být připraven na všechno. Něco vidím a musím zareagovat a fotit, aniž bych měl možnost změnit osvětlení. Ať je to protisvětlo nebo jasná obloha, s fotoaparátem α7R III snadno dostanu detail do světel i stínů. To samé platí pro citlivost ISO. Ohromně snadno se přizpůsobuje, takže mohu snadno fotit slabě osvětlené objekty.“

Každý objekt je v jeho projektu novou kapitolou. Někdy je jeho práce těžká, protože často je příběh o ztrátě naděje. Jednou vypráví o účastnících průvodu LGBT Pride, kterým bylo odebráno právo demonstrovat, jindy o bezdomovcích.

„Znám spoustu lidí, kteří sem odněkud přišli. Jsou to fajn chlápci a pracanti, ale teď žijí na ulici. Prší a je zima a já jim nemohu pomoct. Fotím je, hovořím s nimi, trávím s nimi čas, ale já se mohu vrátit do svého života a oni ne. Jsem pozorovatel a to je někdy těžké.“

Systém automatického ostření fotoaparátu α7R III zásadně změnil způsob, jakým Murat pracuje, a to dokonce tak moc, že říká: „Před deseti lety bych tento projekt nemohl dělat, protože fotoaparáty neuměly to, co od nich potřebuji.“

„S prací nejsem hotov. Potrvá to ještě několik let, protože chci pořídit více snímků, zejména skutečných vítězů – lidí, kteří dosáhnou toho, co chtějí. Najít vítěze je však někdy obtížné, protože oni nevědí, že vyhrají. Tolik lidí je uvězněno v pasti, kdy chtějí víc a víc, ale jejich přání nelze splnit. Musíme zjednodušit své životy a uvědomit si, že úspěch není to, co vidíme v televizi a časopisech. Celá společnost se musí naučit, že všichni lidé mají talent, všichni něco dovedou a všichni jsou cenní. To je asi moje největší naděje.“