Propagátor sportu

Bob Martin je cenami ověšený sportovní fotograf specializující se na fotografování sportovních fotografií a akcí pro reklamní, korporátní a redakční klientelu.

Během své více než třicetileté kariéry Bob pracoval jako fotograf na každé významné sportovní akci včetně posledních patnácti letních a zimních olympijských her, sloního póla a dostihů na ledě. Tenisový turnaj ve Wimbledonu fotografuje od roku 1982. Práce ho přivedla do nejvzdálenějších koutů světa. Jeho fotografie se objevují v řadě publikací a periodik, mezi které patří Sports Illustrated, Time, Newsweek, Life, Stern, Paris Match, Bunte, L'Équipe, The Sunday Times a New York Times. Bob za svá díla získal více než 60 národních a mezinárodních ocenění a je trojnásobným vítězem prestižního ocenění British Sports Photographer of the Year (Britský sportovní fotograf roku). V roce 2015 vydal svou oceněnou knihu „1/1000th: The Sports Photography of Bob Martin“, která je ohromující retrospektivou pokrývající třicet let jeho působení na téměř všech významných sportovních akcích. Nedávno jsme se s Bobem setkali, abychom probrali fotografování a důvod, proč přešel z digitální zrcadlovky na bezzrcadlové fotoaparáty Sony.

Co vás inspirovalo k tomu, abyste se stal sportovním fotografem?

Vždycky jsem byl sportovní fanoušek, ale neměl jsem v úmyslu se stát sportovním fotografem. Chtěl jsem být obyčejný fotograf a na škole jsem byl zcela posedlý temnou komorou. Na vysoké jsem neustále fotografoval a pak jsem začal postupně pracovat jako fotožurnalista. Miloval jsem cestování, a když jsem o několik dní později viděl své snímky v novinách, byl jsem nadšený. Začaly mi přicházet občasné pracovní nabídky od agentur specializujících se na sportovní fotografie a tak to všechno začalo.

Jak to děláte, že jsou vaše fotografie plné akce a vzrušení?

Můj dobrý americký přítel Walter looss, pravděpodobně nejslavnější sportovní fotograf všech dob, mi kdysi řekl: „Musíš pořád přicházet s něčím novým, jinak se z tebe stane fosílie.“ Nikdy jsem na to nezapomněl. Je to pravda dokonce i dnes. Mám rád noviny a fotografie vytištěné na papíře a je mi hrozně, když musím říct, že noviny a časopisy jsou vymírající druh a fotografové, kteří se od nich nedokázali odpoutat, jsou fosílie. Nechci snižovat náročnost svých fotografií, stále se chci zlepšovat a jediný způsob, jak udržet fotografie aktuální, je vystoupit ze zajetých kolejí. Proto v současnosti hodně pracuji se sportovními organizacemi a federacemi. Jsou stále ochotné utrácet peníze za kvalitní fotografie a já se jim snažím nabídnout něco jiného než obyčejné snímky, se kterými se obvykle setkáte.

Když nyní spolupracujete se sportovními organizacemi a federacemi, znamená to, že už nemáte možnost fotit tak moc, jak byste chtěl?

Fotím méně než dřív, zejména čím jsem starší. Stále však fotím mnoho velkých akcí jako olympijské hry a Wimbledon. Účastním se i malých akcí, ale místo toho, abych byl mezi fotografy v akci, mám na starost organizaci fotografických týmů. Abych byl upřímný, období, kdy jsem byl ochotný prosedět deštivé sobotní odpoledne za bránou, už mám za sebou. Působíte také jako poradce v Mezinárodním olympijském výboru. Co to obnáší? Může se jednat o zcela jednoduché věci, jako je třeba navrhování postupů při organizování fotografů, nebo složitější záležitosti jako rady ohledně velikosti a umístění loga, aby bylo na výsledných snímcích co nejlépe viditelné. Na olympiádě v Riu jsem pomáhal vybírat barvy pro různá sportoviště. Například na plaveckých závodech chtěli původně použít zelené barevné schéma, dokud jsem nepoukázal na to, že by to při odrazu v modré vodě nevypadalo moc dobře.

Změnily podle vašeho názoru fotografické technologie váš přístup ke sportovnímu fotografování?

Je to nad slunce jasné. Když se poprvé objevilo automatické zaostřování, lidé tvrdili, že to bude konec fotografování, vždyť ostrý snímek už mohl udělat každý. Pro mě to ale bylo skvělé, protože můj zrak nebyl dokonalý. Díky dnešním vynikajícím fotoaparátům jsou sportovní fotografie ještě lepší. Místo toho, abych se musel zabývat tím, jestli je snímek zaostřený, můžu se více soustředit na kompozici, pozadí a osvětlení. Platí však, že ačkoliv toho pro vás moderní fotoaparát hodně udělá, základním principům fotografování musíte rozumět a vědět, kdy vám různé funkce mohou pomoci. Co se týče vybavení, které používám, nejsem vůbec sentimentální. Pokud mi fotoaparát vyhovuje, používám ho rád.

Co vás přimělo přemýšlet o použití fotoaparátů Sony Alpha při práci?

Abych byl upřímný, původně mě přitahovala jejich tichá funkce. To mě nadchlo, protože jsem mohl fotit v situacích, ve kterých to před tím nešlo, například na golfu, když jsem blízko finálního patu u 18. jamky a situace si vyžaduje ticho. První fotoaparát, který jsem vyzkoušel, byl α7R II. Mohl jsem s ním vyfotit snímky, které jsem předtím pořídit nemohl. Musím uznat, že jsem nebyl nadšený z pomyšlení na elektronický hledáček, protože jsem byl zvyklý na hledáček DSLR. Teď je to ale věc, bez které bych nemohl žít. Předběžný náhled expozice před stisknutím spouště znamenal velký rozdíl v mé práci. Nyní pro pořizování většiny snímků používám α9, který dokonale vyhovuje mému stylu práce. Jak už jsem zmínil, pohlížím na fotoaparáty jako na nástroje a věc se má tak, že α9 je nástroj, který mi vyhovuje.