Terminologie,

kterou by měl každý milovník hudby znát

Chcete se vydat na výlet do světa vzrušujícího (někdy až drtivého) světa zvuku s vysokým rozlišením? O zvuku s vysokým rozlišením lze najít spoustu informací, ale připravte se na změť prapodivných zkratek a matoucích pojmů.

Nemějte strach. Společnost Sony se rozhodla vyzbrojit vás takovými znalostmi o zvuku s vysokým rozlišením, aby se z vás stali odborníci na zvuk a mohli jste si hudbu maximálně vychutnat.

Připravili jsme pro vás seznam základních pojmů z oblasti zvuku s vysokým rozlišením, které jsou nedílnou součástí světa milovníků hudby, a připojili jsme také jejich definice:

Zvuk s vysokým rozlišením:

Zvuk využívající ke kódování a přehrávání hudby vyšší vzorkovací frekvenci než disky CD a soubory formátu mp3. Zvuk s vysokým rozlišením, pro který je charakteristická dokonalá čistota a jemné nuance, vdechne vašim písním nový život. Zachová totiž více dat než proces převodu originální nahrávky na soubory ve formátu mp3. Mezi formáty podporující zvuk s vysokým rozlišením patří WAV, DSD, ALAC, FLAC a AIFF.

Souboj formátů – DSD a PCM:

Existují dva hlavní způsoby zpracování a kódování zvuku do formátů kompatibilních s digitálním formátem – PCM a DSD. V kostce se dá říci, že modulace PCM nabízí snazší zpracování. Technologie DSD je ale zase hlavním archivačním formátem používaným v nahrávacích studiích a někdo by mohl podotknout, že technologie DSD poskytuje vzorky digitálních souborů, které se nejvíce přibližují originálnímu analogovému zdroji. Podívejme se na charakteristické vlastnosti obou souputníků:

DSD:

Technologie Direct-Stream Digital využívá kódování na základě pulzně hustotní modulace (PDM) k ukládání zvukových signálů na digitální paměťová média. Vzorkovací frekvence této technologie je buď 2,8224 MHz, nebo 5,6448 MHz, což představuje 64násobek nebo 128násobek vzorkovací frekvence zvukových disků CD.

PCM:

Pulzně kódová modulace (Pulse Code Modulation) je technologie, která převádí standardní zvukové signály do digitálního formátu. Jedná se přitom o standardní formát digitálního zvuku používaný v počítačích a na discích CD. Vzorkování amplitudy signálu probíhá v rovnoměrných intervalech a jednotlivé vzorky jsou poté řadou digitálních kroků omezeny na nejbližší hodnotu.

Ztrátová komprese:

Ztrátová komprese souborů vede ke ztrátě dat a kvality originální verze a používá se u souborů formátů mp3 a AAC. Výsledný soubor zabere výrazně méně místa než originální verze, bohužel však na úkor kvality.

Bezztrátová komprese:

Bezztrátová komprese umožňuje téměř dokonalou rekonstrukci originálních dat z komprimovaných dat, a to pomocí určitého druhu algoritmů. Velikost souborů je v případě bezztrátových dat obecně větší než v případě souborů ztrátové komprese, o to vyšší je však kvalita zvuku. Mezi formáty souborů podporující bezztrátovou kompresi patří třeba FLAC a Apple Lossless.

Nekomprimovaný zvuk:

Nekomprimovaný zvuk zcela odpovídá původnímu zvuku – jedná se o originální nekomprimovaná data. Obecně lze říci, že nejlepší kvalitu zvuku najdeme u nekomprimovaných audiosouborů, jako jsou formáty WAV nebo AIFF. Nekomprimovaný zvuk má však také své stinné stránky – zabírá hodně místa a otevření a přehrávání takových souborů vyžaduje velkou šířku pásma.

kHz/bit:

Jedná se o standardní označení vzorkovací frekvence a bitové hloubky.

Počet kilohertzů (kHz)

měří vzorkovací frekvenci, která udává počet vzorků za sekundu. Čím vyšší je tedy počet kHz, tím lepší je kvalita zvuku.

Bitová hloubka

měří, kolik bitů (nebo jaké množství dat) se vyskytuje v každém vzorku. Bitová hloubka přímo odpovídá rozlišení jednotlivých vzorků. Čím větší je bitová hloubka, tím lepší je kvalita zvuku.

Nové pojmy z oblasti zvuku s vysokým rozlišením už máte v malíčku, tak neváhejte a seznamte se s nimi také v praxi.

Všechny vaše oblíbené písně jsou k dispozici také se zvukem s vysokým rozlišením.